Z Prahy odlétáme
tentokrát na čas do Paříže, kde máme po příletu dvě hodiny
na přestup na přímý spoj do hlavního města Madagaskaru
Antananariva, kterému všichni říkají Tana. Let trvá necelých
jedenáct hodin a my máme štěstí, že dostáváme sedadla v zadní
části zúženého trupu, kde jsou sedadla jen pro dva, takže máme
takovou první třídu pro chuďasy. Jsme maximálně spokojení, let
je klidný, jídlo chutné, za chvíli jde na mě spaní a poslední,
co si pamatuji jsou turbulence, že se celá zadní část trupu
otřásá. Únava je však silnější než strach, a tak se občas
mátožně probírám a vnímám, že Martinka není často na svém
místě. Když se asi po čtyřech hodinách proberu, zjišťuji, co
se dělo. Marťa si šla pro pití k letuškám. Tam se dala do řeči
s nějakými Poláky a pak společně ovládli zázemí s potravinami
a nápoji. Letušky a stewardi vzdali roznášení a veškerý
proviant dali k dispozici cestujícím. Netušil jsem, co všechno je
možné během tak dlouhého letu sežrat a vypít, nanuky počínaje
a pomerančovým punčem konče. Nebudu to dál rozebírat, prostě
slovanský živel tentokrát plenil Air France, tedy budeme na ně
dlouho mile vzpomínat.
Přistáváme po půlnoci
a nastává dlouhé čekání ve frontách, nejprve odevzdat
zdravotní dotazník, potom si v druhé frontě zaplatit vízum a
nakonec v další frontě dostat do pasu razítka. Nikdy nepochopím,
proč je v těchto zemích taková byrokracie. Navíc místní
pasovka vůbec neřeší nějaké mezinárodní úmluvy o bezplatných
vízech do třiceti dní. Každý cizinec prostě musí zaplatit a
basta. My máme navíc pobyt třicet dva dní, tak jsme rádi, že za
čtyřicet euro na osobu dostáváme dvouměsíční vízum.
V příletové hale
musíme vybrat nějaké místní peníze z bankomatu, koupit místní
SIM s daty a najít našeho průvodce s cedulí s mým jménem. V
hale jsou jen dva bankomaty, víc jak 300 000 malgašských ariarů,
což je asi 1 800,- Kč, nevydají, tak je potřeba vyměnit naše
eura ve směnárně. Mezitím už nás kontaktuje náš průvodce,
kterému jsem se přihlásil, neboť jsem poznal na ceduli jméno
Ivan. Mé druhé jméno je pro Malgaše asi tak cizokrajné, že ho
nedokáží ani napsat. Náš milý průvodce se jmenuje Faly a bude
nás provázet prvních patnáct dní.
Máme vyměněno, máme
SIM, hotel zabukovaný deset minut od letiště, už se vidím v
posteli. V hotelu nás vítá kromě recepčního i ostraha ozbrojená
samopaly SA 58, což je zvláštní, ale říkám si, že jsme skoro
v Africe, tak se nedivím. Pokoj je čistý, tichý, voda teče
horká, netrvá dlouho a spíme jako Broučci od p. Karafiáta.
Druhý den nás Faly vyzvedává v deset hodin, ještě musíme podepsat kontrakt a
zaplatit, a můžeme se vydat na cestu. Čeká nás malý přírodní
park asi dvacet km od Tany, kde je k vidění několik druhů lemurů.
Musíme však projet městem a to velmi obtížné. Jsou zde
každodenní zácpy, proudy lidí, krávy Zebu a potulní prodavači
všeho. Navíc je neděle a zřejmě všichni v místních kalištích
perou prádlo a suší ho rozprostřené kde se dá. Kam oko
dohlédne, všude leží prádlo. Popojíždíme krok sun krok, venku
třicet stupňů, v autě třicet devět. Klimatizace uvařená,
protože tady klimatizují zásadně s otevřenými okénky. Za asi
dvě hodiny jsme za městem a za dalších patnáct minut konečně
na místě. Opravdu hezká malá rezervace u řeky a na lemury máme
štěstí, včetně toho nejpopulárnějšího, s pruhovaným ocasem.
Na zpáteční cestě
nás Faly ještě povozí po městě, aby nám ukázal to
nejdůležitější, zastavíme se v místní jídelně, kde se vaří
echt malgašské jídlo, ochutnáme pomalu vařenou krávu Zebu,
játra ze Zebu a rýži. Na žaludek a další vnitřnosti jsme zatím
neměli odvahu, ale jinak to bylo chutné a velmi levné. Běžný
turista by do toho podniku sice nevstoupil, ale Faly se zaručil, že
je to O.K. Tak snad to přežijeme.
Máme teď před sebou
zhruba patnáct dní dle itineráře, který jsem připravoval z
Prahy, a to díky místnímu malgašovi Richardovi, který studoval
kdysi v Praze medicínu a věnuje se provázení turistů po
Madagaskaru. Výhoda je, že mluví česky, protože domluva je zde
obtížná a angličtina vzácná. Zítra bychom se měli vidět v
dalším hotelu na cestě, kde je právě s jinou skupinou. On nám
velmi pomohl, že zabukoval hotely na místech, kudy budeme projíždět
a doporučil trasu. Bez takové přípravy se na Madagaskaru cestovat
nedá a o „baťůžkářství“ tady nejde vůbec uvažovat.
P.S. Ta ostraha se
samopaly byla ochranka nějakého madagaskarského ministra, který
zrovna nocoval s námi v hotelu.
