Morondava

     Dalším cílem naší cesty po Madagaskaru je Morondava. Je to místo na západním pobřeží a chceme se tam podívat proto, že je tam alej 800 až 1000 let starých baobabů. Dříve byly součástí pralesa, domorodci postupně vše vykáceli, baobabů se však nedotkli, protože je považovali za posvátné duchy lesa. Tyto stromy jsou obrovské a vypadají, jako by rostly vzhůru nohama. Jejich koruna  je podobná kořenům.

     Musíme se však nejprve vrátit zpátky na sever a pak teprve odbočit na západ, protože jiná silnice tam prostě nevede. Čeká nás tedy asi 400 km do Antsirabe, kde přespíme znovu ve stejnojmenném hotelu a druhý den, brzy ráno, 500 km do Morondavy. Dlouhá cesta. Všude zebu.

     Na Madagaskaru, a asi i v některých afrických zemích, je zebu nejvíc. Kdo nemá zebu, jako by nebyl. Čím víc zebu, tím větší boháč. Zebu se i kradou, jako u nás auta. Zvykem v některých oblastech je, že když chce muž požádat o ruku otce své vyvolené, musí mu dát ukradeného zebu. Ze zebu žije celá rodina, je zdrojem obživy v mnoha směrech. I banky půjčí, pokud je ručeno zebu. Náš řidič Faly nám po cestě vypráví, jak jeho dědeček byl bohatý farmář, který měl celé stádo zebu. Na vlastních pozemcích pěstoval zeleninu, rýži a on jako dítě se svými rodiči k němu jezdili, když byla sezóna polních prací, pomáhat. Vždy bylo plno jídla a měli se dobře. Jednoho dne přišli ozbrojení lidé, Paratrajbové, kočovníci, nomádi, a všechny zebu odvedli. Policie nefunguje ani dnes, natož tehdy, navíc se báli oznámit, kdo to byl, i když to věděli, protože Paratrajbové by je klidně zabili. Dědeček se z toho roznemohl a tak rodina postupně prodávala pozemky, aby měli na léky a lékařskou pomoc. Nakonec jim zůstal jenom malý domek.

     V oblasti Morondavy žije mnoho Paratrajbů. Jsou problém, protože prý klidně někoho zabijí a vězení je pro ně vyznamenáním. Nemusí tam navíc pracovat a mají dostatek jídla. To jsou lepší podmínky, než na svobodě. Skoro jako u nás. Je pravdou, že když projíždíme jejich územím a vidíme muže s oštěpy a některé i se zbraněmi, prý na ochranu stád, nemám dobrý pocit. Navíc, když se stmívá. Do Morondavy totiž přijíždíme po strastiplné cestě za hluboké tmy, v půl sedmé večer. Nikde zde totiž není žádné pouliční osvětlení, sem tam nějaké LED světýlko ze solárního panelu nebo oheň. Silnice je přesto plná lidí, dětí, zebu, psů, slepic, povozů, aut, kamionů, rikš a cyklistů. Docela adrenalin tím projet.

     Faly nám zabukoval solidní hotel za solidní cenu, ale je hned u silnice. Protože v Morondavě budeme dva dny, nelíbí se mi to, co bychom tu ve volném čase dělali? Chci něco klidnějšího a Faly ví o nějakých bungalovech a prý je tam i bazén. Bude to trochu dražší, ale to si po té cestě zasloužíme. Máme štěstí. Dnes je volný levnější bungalov a zítra se musíme přestěhovat do dražšího. Je to místo v zahradě u Mozambického kanálu, africký styl, tropické květiny a kokosové palmy. Smýt ze sebe prach posledních dní a zaplavat si v nočním bazénu pod hvězdami, to už bylo jen takové malé, krásné a příjemné zakončení posledních dvou dní kodrcání.

Ranohira

     Vlivem mnoha zážitků a náročných a dlouhých přesunů, vyčerpanosti a zažívacích obtíží jsem nezapsal celé dva dny naší cesty. Z Ranomafany jsme se nepřesouvali do Tsaranoro Valley, ale nejprve do Ranohiry. Je to vesnice na vstupu do významného národního parku. Po celodenní cestě s malými zastávkami na jídlo či na odpočinek, přijíždíme před západem slunce k tzv. Oknu Ranohiry. Je to taková díra ve skále s výhledem na širé, dlouhé lány všude se rozprostírající savany a skal. Pohled je to úchvatný, zdejší oblast je velmi skalnatá a skály různých tvarů působí v zapadajícím slunci magicky.

     Ubytováváme se v hotelu Orchidee v prostorném pokoji hned u bazénu. Určitě se bude hodit po zítřejším treku po národním parku. Opět se přišel představit místní průvodce, který se nám bude zítra dopoledne věnovat. Ani si nevzpomínám, zda jsme měli něco k večeři, jen jsme se prošli kolem hotelu, kde to začínalo žít, protože teplota poklesla a víc nám naše „bělošské atavizmy“ nedovolily. 

     Ráno už na nás průvodce čeká a nejprve musíme do kanceláře kousek od hotelu zaplatit vstup do parku. Pak naproti přes ulici zaplatit jiný poplatek a teprve potom můžeme nasednout do našeho terénního automobilu. V národním parku jsme za půl hodiny a vydáváme se stoupat mezi skalami na náhorní plošinu, odkud po pár kilometrech začneme klesat do kaňonu. Teprve tam je snesitelněji, neboť vzduch je ochlazován říčkou deroucí se mezi kameny. Hned z kraje nás přivítá samička lemura Sifaky. Jsme tu sami, tak se před námi předvádí, skáče z větve na větev a v jednu chvíli to vypadalo, že se bude chtít s Marťou víc kamarádit. Pokračujeme kaňonem dál a dostáváme se na místo, kde turisté mohou ochutnat místní kuchyni. Vaří se tu na ohni, jí na kamenných stolech, nás však zajímá hlavně studená Coca cola, kterou tu místní hošík prodává z přenosného chladicího boxu. Jdeme dál kolem říčky, skáčeme po velkých kamenech, prodíráme se vegetací, až do cíle naší cesty, přírodní, skalní laguny. Zde teprve můžeme ochladit naše utrápená těla. Tedy moje určitě, Marťa je pořád nějak vitální. Cesta zpět už není tak náročná, náš řidič Faly čeká na opačné straně rezervace ve stanovený čas, a tak se kolem druhé odpoledne v hotelu vrháme do bazénu.

     Po krátkém odpočinku jdeme navštívit místní nemocnici, Marťinka je zvědavá, jak to tu funguje. Nemocnice vypadá spíš jako marodka někde na pionýrském táboře. Žádného lékaře jsme zde nezastihli, ale máme štěstí na jakéhosi ochotného asistenta. On mluví francouzsky, my anglicky, nakonec zabere „she is a doctor from Czech.“ Ukáže nám operační sál, kde je ještě krev na zemi po nedávno proběhlém porodu, je tam pár přístrojů a sterilizace. Jinak skromné vybavení. Moc nepokecáme, tak se loučíme a jdeme hledat něco k jídlu. 

     Nechceme jíst v hotelu, chceme najít něco, kam chodí místní. Projdeme celou vesnicí, domorodci nás okukují, moc turistů se tu neprochází. Nakonec zapadneme do přístřešku, který vypadá čistě a snažíme se rukama, nohama domluvit. Názvy jídel nám nic neříkají, ukazujeme, že nechceme rybu. Marťa naznačuje rukama žábry, snad to pochopili. Asi po čtvrt hodině Martinka dostává něco jako gulášovou polévku s kousky zebu, já samozřejmě rybu. Asi jsem dostatečně nepředváděl kapříka. K tomu dostáváme rajčatový salát. Ten byl výborný, Marti polévka také. Moje ryba byla trochu „zamrklá“. Martinka mě varovala, ať to nejím, že mi bude špatně, já jsem jejího varování nedbal. Trochu jsem prostě ochutnal.

    Ještě se projdeme po trhu kolem silnice, zvědavě se vloudíme do domečku nějaké křesťanské církve, kde z nás místní farníci mají velkou radost, faráře nebo kaplana, nevím, museli vzbudit, spal mezi lavičkami. Opět ničemu nerozumíme, mluví malgašsky, oni nerozumí tomu, proč jsme přišli, byla to taková komická, leč oboustranně veselá chvilka.

     V areálu hotelu si dáme kafe a já si všimnu, jak se vyštafírovaný pár Francouzů chystá opustit bezpečí střeženého prostoru. Dojdou k vstupní bráně areálu, rozhlédnou se a …, raději zpět do hotelu. Ne, takhle nebezpečné to tu není.

      V noci začínám mít divné pocity ve střevech.  

Malgaši