Co můžeš udělati
dnes, neodkládej na zítřek. Tak přesně to jsem nedělal, neboť
poslední dny byly vyčerpávající, co se zážitků i přesunů
týká, že jsem večer padal vysílením a na psaní jsem už neměl
dostatek sil. Madagaskar je opravdu každý den jiný, stále
překvapující a program nabitý. Z Ranomafany se opět brzy ráno
vydáváme na téměř 300 km přesun do oblasti Ranohira, odkud
pojedeme 20 km po „tankodromu“ do vzdálené horské oblasti
Tsaranoro Valley.
Vzdálenosti na
Madagaskaru nejsou tak úplně určující. Důležitý je čas, za
který je možné se do daného cíle dostat. Silnice nejsou až na
vyjímky dobré. Často jsou rozbité, plné nečekaných výmolů,
jsou úzké a v blízkosti vesnic nebo měst plné lidí, kteří
stále pěšky někam cestují. K tomu stáda zebu, kamiony nebo
volské povozy. Jízda je na hranici bezpečnosti, ale náš řidič
Faly je zkušený a neriskuje. Dosahujeme průměrné rychlosti kolem
50 km za hodinu, na otevřených úsecích, kde je to možné i 90 km
za hodinu. Po cestě kupujeme u sinice plody Pokpok, což je podle mě
něco jako mochyně. Jsou to oranžové kuličky v suché tobolce a
jsou příjemně kyselé. Venkovní teplota je přes 30 stupňů.
Do údolí Tsaranoro
Valley přijíždíme kolem třetí a čeká nás oněch obávaných
20 km po přírodní cestě. Musíme projet několik vesnic a
zaplatit průjezd, stejně jako poplatek za vstup do tohoto národního
parku. Lidé ve vesnicích žijí v hliněných domcích velmi
primitivním způsobem a živí se farmařením. Všude pěstují
rýži a zeleninu. Těch 20 km urazíme za 2 hodiny, vytřesení a
zaprášení, ale plní dojmů jenom ze samotné cesty.
Ubytování máme
zajištěno v Tsarasoa Campu, což jsou tradiční hlíněné domky
ve stráni pod dvěma skalnatými vrcholy. Vybavení je prosté,
záchod a sprcha 20 m od domku, zato však pod otevřeným nebem s
výhledem na horský masiv. Jsem z cesty hodně unavený, nejraději
bych odpočíval, ale z vesnice pod námi je slyšet křik a chvílemi
jásot. Je sobota, copak se to tam může dít? Byl bych schopen svou
zvědavost potlačit, ale Martinka se chce jít projít. Přemluví
mě, a tak se vydáváme do nejbližší vesnice. Aniž bychom to
tušili, máme velké štěstí. Právě se tu odehrává na místním
palouku s dřevěnými brankami fotbalový zápas „okresního
přeboru“. Dnes hrají ženy a dorostenky, a tak je celá vesnice
přítomna a navíc, lidé z vesnice soupeřek. Náš příchod
samozřejmě vzbudí všeobecnou zvědavost, jací to cizinci se
přišli podívat. Chováme se nenápadně, avšak přátelsky, fotím
o sto šest a za chvíli je už Marťa v družném rozhovoru s
místními fandy. Kolem se začínají rojit všudypřítomné děti
a prohlíží si nás. Užíváme si to a shlédneme dva fotbalové
zápasy. Děti žebrají bonbóny, ty nemáme, zato sebou vezeme asi
třicet kartáčků na zuby s jednorázovými pastami a dvacet
hřebínků na vlasy. Marťa pořád říká, že je to blbé, že to
nebudeme mít komu dát. Já jsem opačného názoru. Proto jsme na
zkoušku dnes vzali asi pět kartáčků a pět hřebínků. Při
odchodu z vesnice je rozdáme doprovázejícím dětem. Dávají
najevo velkou radost, zejména z kartáčků na zuby, jako by to byla
velká vzácnost. Bohužel, na všechny se nedostalo. Asi 100 m za
vesnicí nás dobíhají dva kluci a pohybem ruky naznačují čištění
zubů. Dnes už nemáme, pantomimou se s nimi dorozumím, že zítra
přijdeme, ať nás vyhlíží a přihlásí se nám. V očích mají
naději a my radost, že naše dárky jsou užitečné.
Na ráno máme domluvený
trek po okolí, alespoň tak nám to Faly předává. Nemusíme se
bát, není to prý nic náročného, žádný claimbing, lezení po
skalách. Musíme zase vyrazit brzy, než bude velké teplo. Ráno se
tedy nasnídáme a seznamujeme se s naším novým průvodcem. V
národních parcích člověk vždy musí mít průvodce. A taky ho
musí zaplatit. Tenhle se jmenuje Tuan, jeho skutečné jméno je
velmi dlouhé, tak to zkracujeme. Je mu 25 let a hned nám ukazuje na
vrcholek blízké hory, že tam dnes budeme mít krásný výhled na
celé údolí. Myslel jsem, že mě „vomejou“, navíc na moje
prohlášní: „To si snad dělá prdel!“, se jen zazubil a
vyrazil, následován gazelou Marťou. Miluji šplhání do kopců,
navíc se sklonem 60 stupňů, z kamene na kámen, se spalujícím
sluncem v zádech! Martinka si s Tuanem povídá, já se za nimi
„tlačím“ s vypětím všech sil. Po cestě narazíme na rodinku
lemurů kata s mláďaty, mohu tak pod záminkou vědeckého zájmu
alespoň chvíli nabírat dech. Po necelých třech hodinách jsme na
vrcholu. Když se po čtvrt hodině rozdýchám a krev mi nateče
zpátky do nohou tak musím uznat, že je to krásný pocit, ty
panoramata. Mám jen trochu závrať, tak se raději moc nehýbu, co
kdyby. Místní ještěrky se nás vůbec nebojí, klidně si nás
zblízka prohlíží a já mohu díky fotografování zase získat
nějaký čas na obnovu funkčnosti dlouhého svalstva.
Těším se na sestup,
to snad zvládnu jako zkušený skialpinista. Ale není to tak
jednoduché. Poskakujeme z kamene na kámen jako kamzíci a jediné,
co mě udržuje ve čtyřicetistupňovém vedru na živu je příslib
přírodního skalního jezírka před koncem cesty, kde se můžeme
vykoupat. Když Martinka se zájmem pronásleduje metrového hada,
jen to pasivně pozoruji s vědomím, že na Madagaskaru snad žádní
jedovatí nejsou. Když se před námi objeví vodní hladina, na nic
nečekám, stahuji kalhoty a brod nebrod, ukládám se k celkovému
vychlazení organizmu.
Tak by mohl tento
náročný den skončit, ale nás ještě čeká splnění slibu
dvěma vesnickým klukům. Po krátkém odpočinku a sprše se
vydáváme opět do vesnice a tentokrát bereme pro jistotu všechny
kartáčky a hřebínky. Dnes je neděle a fotbal hrají muži. Už
při příchodu na kraj vesnice se k nám ti dva kluci hlásí a tak
vyndaváme pytlík s kartáčky. V tu chvíli jsem obklopen desítkami
natažených rukou dětí i několika dospělých žen a připadám
si jako misionář Unicefu. Všichni chtějí, dokonce i dvouletí
caparti natahují ručky. Rozdáme vše, chvíli pobudeme a vracíme
se zpátky. Musíme se navečeřet a připravit na další ranní
přesun.
Večeři nám místní
kuchař v Campu připraví královskou. Opět zebu steak, zeleninový
salát a flambovaný banán. To byl steak! Žádná žvýkačka, ale
výborně ugrilované, měkoučké masíčko. Talíř po banánu
vylizuji, takže se přijde podívat celá kuchyň na mé, takto
projevené ocenění.
Je tma, obloha plná
hvězd, uprostřed souhvězdí Orionu. Zalézáme pod moskytiéru a
koupajíce se ve vlastním potu upadáme do bezvědomí.
