V odpoledních hodinách
vystupujeme z člunu v přístavu v Toamasině. Potřebujeme sehnat
tuktuk, najít ve městě kancelář lodní společnosti El Condor,
která nás má příští den přepravit na ostrov Saint Mary a
dostat se ještě dnes do hotelu Ocean 501. Lístky na loď nám
ještě zabukoval Faly, taktéž i hotel, ale musíme lístky na loď
ještě zaplatit, aby s námi opravdu počítali. Loď totiž vyjíždí
z Mahamba, což je od Toamasiny cca pět hodin jízdy. Naštěstí
tato přeprava je již započtena v lodním lístku. Šikovný
tuktukář nás rychle dopraví do kanceláře, kde se dozvídáme,
že odjezd je v pět ráno a musíme tu být hodinu předem, tzn. už
ve čtyři. To miluju. Martinka ještě zvládne na pokladníka
zapůsobit tak, že nám rovnou domluví svého kamaráda, který pro
nás přijede ráno do hotelu autem. To se hodí, protože ve tři
ráno bychom nikoho nesehnali.
Hotel také nacházíme
rychle, je od kanceláře El Condoru asi třicet minut. Stojí na
městské pláži, má hezkou zahradní restauraci s výhledem na
moře. Vlny jsou trochu větší, přesto se zde koupe a dovádí
mnoho místních. Pokoj je opět ve stylu: „postel na hajzlu“,
ale je tu klimatizace. Na to přespání to stačí.
V restauraci si dáme
zmrzlinu a pozorujeme moře a hemžení lidí. Najednou se něco děje
asi sto metrů od nás. Celá pláž se vylidňuje a všichni
spěchají k tomu místu. Pár lidí vbíhá do vln, potápí se a
pak už jen bezradně stojí. V těchto zemích obecně lidé neumí
plavat a moře si někoho vtáhlo. Dav bezmocně stojí na břehu, o
nějaké záchranné službě nebo policii se zde nedá vůbec
uvažovat. Po více jak třiceti minutách opět rozruch a lidé se
opět zvědavě shlukují. Moře v mohutném příboji vrací zpět
tělo asi čtrnáctiletého kluka. Dav běží s utopencem kolem nás,
dostávají ho do tuktuku a mizí v ulici vedoucí k hlavní silnici.
V tu chvíli si uvědomujeme, jak u nás věci fungují zcela jinak a
ještě víc nerozumíme všem těm nespokojencům.
Večer jdeme raději
brzy spát, ale na pokoji je to „Peklo II“. V noci opět víc jak
třicet stupňů, klimatizace sice fučí studený vzduch, ale
neutěsněný pokoj je stále vyhříván teplem z venku. Spíme ve
svém potu, díky klimatizaci studeném. Navíc Martince se ozvaly
opět zažívací křeče a ve tři ráno to vypadalo, že
záchodoložnici nebudeme moci opustit. Ale je statečná a s pomocí
vnitřní dezinfekce a jiných čar a kouzel nakonec ve tři
nasedáme.
Před kanceláří jsme
díky nočnímu provozu už v půl čtvrté. Je tu již pár místních
cestujících a postupně stále přibývají. Pozorujeme dění na
probouzející se ulici, překvapí nás „džogující“ skupinka
a snažíme se pochopit systém organizace této přepravy. Ve čtyři
už dorazili téměř všichni cestující. I s nákladem. Vypadá
to, že se stěhují s veškerým svým majetkem včetně kuřat. Už
chápeme, proč je nástup o hodinu dřív. Jsou přistaveny čtyři
mikrobusy a začíná nakládání zavazadel, balíků, pytlů a
krabic na jejich střechy. Dokonce i motorka se tam vejde. Vše je
zabaleno do nepromokavé plachty, omotáno provazy a může se
nastupovat. Dle zasedacího pořádku, žádné předbíhání a
neukázněnost. Naše jména jsou čtena u třetího mikrobusu,
batohy máme v prvním. Snad nám neujedou! To, do čeho nasedáme,
nazývám autobusem pro panenky. Velmi malý, stísněný prostor,
vše je podřízeno tomu, aby se přepravilo co nejvíce lidí.
Nejvíc se to podobá tomu, když se dva statní Evropani chtějí
nacpat do autíčka na autodromu na pouti.
Když konečně ve čtvrt
na šest odstartujeme, v mikrobuse tělo na tělo, začíná další
fáze cestovatelského utrpení. Jízda na tankodromu. Usnout se
nedoporučuje, neb hrozí vymlácení zubů o hlavu cestujícího
před námi nebo o vlastní kolena. Pohledy z okna na okolí cesty
jsou romantické a exotické, zejména když začne velmi hustě
pršet a všechna okna jsou zamlžená, dokonce i to řidičovo. Nic
nás ale nezastaví, ani mráz, ani déšť, žádný Taxis ani kus
propadlé silnice. Valíme si to kšando péro maximálně
čtyřicítkou a před jedenáctou jsme v Mahambu. Přepočítáváme
kosti, Martinka má pravděpodobně zastavené všechny tělesné
procesy, ale žijeme! A to ještě není všechno!
Není zde žádný
přístav. Jenom taková plážička. Asi sto metrů na moři kotví
velká loď. Takový ten velký člun, co má dva trupy a vypadá
jako sáňky v létě. Od mikrobusů již běhají nosiči a přenáší
všechna zavazadla na dřevěnou bárku na břehu. Je jasné, že tou
nakonec pojedeme i my, abychom se dostali na ten velký člun. Když
je asi po hodině a půl vše převezeno na loď, přesouvají se
cestující. Opět jsou čtena jména, každý dostává záchranou
vestu a spořádaně nasedá. Na nás přijde řada v druhé várce a
nacházíme si místa v pohodlných sedadlech. Loď se trochu houpe,
ale říkám si, že to jsou jen příbojové vlnky, to dám. Na
obrazovce běží přivítání pasažérů ve třech jazycích a
upozornění, že je za jízdy zakázáno vycházet na palubu. Začíná
znovu pršet. Steward rozdává igelitové pytlíky. Zvedáme kotvy a
vyplouváme na širé moře. Nevím, jestli je to typem lodi, ty dva
trupy, nebo vlnami, ale takovou horskou dráhu jsem ještě nezažil.
Loď po vlnách klouzala, nepřítomnost kýlu způsobovala, že
nebyly rozráženy. Vznášeli jsme se pět metrů nahoru a dolů, po
chvíli to vzdávám a začínám hystericky žvýkat žvýkačku
proti nevolnosti, po hodině přidávám druhou, abych udržel obsah
žaludku. O procházce po palubě už ani nesním. Lidé kolem
statečně blijí do pytlíků, a to zhusta. Jenom Martinka si v
klidu čte detektivku ve své elektronické čtečce. Plavba je
dlouhá, tři a půl hodiny, ale nakonec se dočkám a bez ztráty
květinky vybíhám na přístavní molo na ostrově Saint Mary.
Odtud mě nikdo příštích dvanáct dní nedostane.
