Ranomafana

     Z Antsirabe jedeme dál na jih do 250 km vzdálené Ranomafany. Je to vesnice, ve které je výchozí bod pro treky do stejnojmenného národního parku, který je jedním ze dvou, ve kterém je možné spatřit vzácné golden bamboo lemur, který byl vědci objeven teprve v roce 1986. Díky tomu se ve vesnici vystavělo několik kvalitních ubytovacích kapacit. Cesta je opět strastiplná, utěšuje nás jen to, že jsme dojeli a předjeli autobus se Slováky, který z Antsirabe vyjel o dvě hodiny dříve.                            Do našeho Mania hotelu přijíždíme kolem páté odpoledne, vyklepaní z výmolů, ale plní zážitků. Malebná krajina se střídala s vesnicemi, ve kterých není jednoduché projet pro množství lidí, protože veškerý obchod probíhá právě na hlavní silnici. Na tyto trhy chodí lidé nakupovat pěšky až z dvaceti kilometrů vzdálených končin, a to prý každý týden. Brzy ráno vyrazí ze své vesnice, nákup si ženy posadí na hlavu a zase se vracejí domů. Některá objemná zavazadla, která nosí na hlavě váží i dvacet kg, alespoň dle mého odhadu. Hrozné musí být, když se z nákupu žena konečně vrátí domů a zjistí, že zapomněla koupit droždí. Cyklista balancující s barelem na hlavě už nás tedy tak nepřekvapil, za to karavana stovek krav Zebu, kterou honáci vedou po silnici z nějakého trhu sedm dní pro nějakého bosse, snad prý na jatka, ano.

    V hotelu Mania máme krásný bungalov na stráni nad vesnicí, s výhledem na okolní pahorky národního parku. Kolem tropické květiny a v údolí pod námi řeka. Za čtyři sta korun, no nekup to!

Antsirabe

     Přesouváme se z hlavního města, které na nás zapůsobilo chaosem a chudobou, která už se nemá kam skrýt, do Antsirabe, což je 175 km vzdálené město na hlavní trase od severu k jihu. Silnici stavěli Japonci, místní jí tedy říkají Tokio bulevard. Místy by už potřebovala pořádnou údržbu, ale to se samozřejmě neděje. Silnice je přeplněná vším, co se může pohybovat z bodu a do bodu b a cesta nám tak trvá cca šest hodin. Občas někde zastavíme, vyfotíme panoramata, koupíme u silnice kaki, jedno za korunu, s Falym navštívíme dílnu na hliníkové nádobí, vyrábí ho stejně jako před sto lety, sníme místní oběd, rybu s rýží, opět v místě, kam by noha turisty nevkročila, ale za cenu litru mléka u nás. Díky Falymu se dostáváme na místa, která v katalozích cestovních kanceláří nejsou a jsme z toho trochu konsternovaní. Je nám trapné tam fotit a někde bych zase foťák radši ani neukazoval.

     Největším paradoxem je ten kontrast mezi chudobou a bohatstvím. Jakmile vstoupíme do hotelu, který je vždy střežen ochrankou, jsme v jiném světě. Zatím využíváme ubytování kolem 500,- Kč na noc za pokoj a vždy je to čisté, kulturní a ve všech směrech dostačující.

Večer do hotelu Antsirabe přijíždí také autobus se skupinou Slováků, kterou provází Richard, lékař vystudovaný v Praze. Jako lékař se neživí, protože na Madagaskaru je prý plat lékaře cca 2000,- Kč. I náš průvodce Faly studoval univerzitu a raději se živí v turizmu, neboť dobře placená práce je nedostupná.

     Se Slováky se účastníme uvítacího večera s ochutnávkou místního rumu s medem, zazpíváme si, s Richardem a Falym ladíme program, protože do jednoho národního parku je nebezpečné se vydat, jsou tam hlášena nějaká přepadení a snad to tam řeší armáda. Richard s Martinkou probrali studentská léta na fakultě dětského lékařství UK, předali jsme mu dárek, který jsme pro něho přivezli, čelovku, ze které měl velkou radost a pak za permanentního štěkání místních psů usnuli. Martinka hned, já byl ve tři ráno ještě vzhůru.