Ambatolampy

     Zastávku v Ambatolampy volíme proto, že už to bude do Andasibe jenom kousek, asi sto osmdesát kilometrů, a taky proto, že je tu bankomat a potřebujeme doplnit pár milionů madagaskarských ariarů. Čím víc se vzdalujeme od Morondavy, tím víc se mění podnebí. Z oblasti suchého a horkého západu přejíždíme středohoří a klesáme k východní, chladnější části s deštnými pralesy. Stále je na co koukat, lidé tu nosí pestřejší oděvy, nicméně prostý a pro nás těžký život domorodců v odlehlých vesnicích je vidět stále. Jenom ve větších městečkách jsou místo chatrčí lepší domky. Také to vypadá, že kdo nemá domek nalepený na silnici, je out. Silnice je pro všechny hodně důležitá. Slouží místním jako dvorek. Lidé na ní posedávají, pokud je tu trochu stínu nebo naopak, když na ní svítí slunce, suší se zde rýže a oříšky. Prostě se vezme plachta 5x2 metry, rozprostře se na kraji silnice a suší se. Chudší suší bez plachty. Večer se to smete a ráno znovu.

     Krajina je v této oblasti svěží, všude zelené kopce, spousty rýžových polí, na kterých se zrovna sklízí. Lidé nosí klasy rýže svázané do snopů, jinde se s těmito svazky mlátí o velký kámen, aby se zrno uvolnilo. Prostě, pořád je na co koukat.

     Do Ambatolampy přijíždíme již kolem třetí a z místního bankomatu se mi podaří na čtyřikrát vydolovat tři miliony ariarů. Mám nacpané kapsy bankovkami, jako bych vyloupil banku. Raději rychle nasedáme do auta, abychom nebudili zbytečně pozornost. Lidé jsou však milí, necítíme se nijak zvlášť ohrožení. To jenom ve velkých městech jsou protivní žebráci, kteří dokážou být neodbytní stejně, jako někteří prodejci „turistických zbytečností“.

     Faly nám zabukoval nocleh na kraji města, v krásné, koloniální vile s názvem Villa Suzane. Opravdu tu na nás dýchl duch staré koloniální éry, dřevěné vrzající podlahy, staré nástěnné lampy a mosazné lustry. Personál jako vždy domácký a velmi milý. Večerní teplota klesla na krásných dvacetčtyři stupňů a my se po dlouhé době vydatně vyspali.  

Miandrivazo

     Po dlouhé době opět usedám k našemu malému cestovnímu počítači, který s námi projel už kus světa a zkouším si vybavit, jak naše cesta pokračovala. Letos psaní blogu dost zanedbávám, ale je to tím, že cestování po Madagaskaru je asi nejnáročnější. Přesuny jsou dlouhé, silnice v katastrofálním stavu, teploty často ke čtyřiceti stupňům. Tma je už v šest hodin večer a když se zmožený cestovatel dostane konečně do ubytování, pokud je to chudý cestovatel, jen vyjímečně se na pokoji ochladí, protože klimatizace je jen v těch dražších hotelích. Většinou jsme tedy ošlehaní větrem ventilátoru, což je bezva, když z nás kape pot a ventilátor ho na těle ochlazuje. V Miandrivazu, kam jsme se přesunuli z Morondavy, jen abychom tu přespali a nemuseli jet až do noci, jsem si takto uhnal nachlazení.

     Hotel v Miandrivazu se jmenuje Arc en ciel a my jsme ho přejmenovali na Peklo. Nebyl špinavý, byl velmi čistý, ve středu vesnice, žádný problém. Možná tu lepší není. Ale, co je peklo, to je záchod a sprcha oddělená od postelí jenom závěsem. Máme pocit, že je to snad nějaká úchylka Francouzů, protože většina hotýlků jim patří a dost často to takto mají. Je to opravdu cestovatelsky romantické, sdílet se svou drahou polovičkou toaletu, zejména, pokud se objeví střevní problémy. Řekl bych, že je to přímo traumatické, takže to řešíme tak, že jeden z nás opustí pokoj. Nepraktické je to při těch střevních problémech, protože třeba ve čtyři ráno se jít procházet po chodbě je vopruz.

    No nic, Peklo tady tomu říkáme proto, že v pokoji bylo třicet stupňů celou noc, Martinka se kroutila v břišních křečích a aby mě nad ránem nebudila, raději strávila nějaký čas na toaletě na dvorku, což muselo být děsivé, protože tam vydržela i za cenu toho, že vedle ní po zdi lezl deseticentimetrový šváb a ona s jekotem neprobudila celý hotel. Ráno nasazujeme vnitřní dezinfekci a odjíždíme z Pekla na čas, i když to tak pod vlivem událostí vůbec nevypadalo. Čeká nás ještě asi třista kilometrová cesta do Andasibe, ale než tam dojedeme, ještě přespíme v Ambatolampy. Potřebujeme se dostat až na východní pobřeží Madagaskaru, kde chceme navštívit ještě jeden národní park s největšími, volně žjícími lemury Indri.