Prší, pořád silněji
a silněji. Před pár dny jsem viděl na meteo mapě cyklón
kopírující pobřeží Madagaskaru. Je to Kennet, který způsobil
mohutné škody v Mozambiku a ovlivňuje počasí v celé oblasti
Mozambického kanálu, což je oceán mezi Afrikou a Madagaskarem. Na
našem ostrově Ile aux Nattes v noci bičují proudy vody náš
bungalow a tak se raději den před odletem stěhujeme na větší
ostrov Saint Mary, kde je přístav, abychom měli jistotu, že se
dostaneme na loď, kdyby se situace zhoršila. Na cestě potkáme
pizzaře od Boba Marleye, který říká blbou angličtinou něco o
tom, že velká loď zítra nepojede, kvůli cyklónu, ale počasí
je zrovna teď příznivé, tak tomu moc nevěnujeme pozornost.
Navíc, když se ubytujeme v hotelu Freddy u přístavu, vidíme
připlouvat naší zítřejší loď, která přivezla pasažéry.
Jsme v klidu i tehdy, když se večer bavím s majitelem hotelu,
samotným Freddym, který mi naznačuje, že je špatné počasí, a
že loď asi nepojede. Martinka si v klidu vykládá karty, já na ty
indície brzy zapomínám.
Ráno vstáváme v půl
čtvrté, abychom byli dle instrukcí ve čtyři u budky kanceláře
El Condor. V noci byl velmi silný vítr a průtrže. V jednu chvíli
se vše utišilo, tak z okna pozoruji nebe, které je najednou jako
zázrakem čisté a září na něm hvězdy. Náhle nebe protne žhavá
čára „padající hvězdy“. „Honem si něco přej!“, bleskne
mi hlavou a přeju si, ať se nám podaří se z ostrova dostat v čas
a v pořádku, abychom stihli naše letadlo do Evropy. Po vylodění
na pevnině před sebou máme ještě asi dvanáct hodin jízdy autem
po neudržovaných silnicích, navíc jsou zprávy, že jsou na nich
popadané stromy a jsou blokovány kamiony.
Ve čtyři jsme tedy na
místě. Přístavní městečko hluboce spí. Jsme tu první. Po
chvíli se objevuje tuktuk a jinak nikdo. Po zkušenostech z
Toamasiny je to divné, protože tam už v tuto dobu čekali pasažéři
se zavazadly. Během půl hodiny se objeví další tuktukáři a
nabízí nám své služby. Když zjistí, že čekáme na loď,
říkají: „jděte domů, dnes žádná loď nejede, kvůli
cyklónu, zákaz!“ Nechce se nám tomu věřit, ale opravdu žádní
cestující tu nejsou. Nikde ani žádná cedule, upozornění, nic,
a v budce společnosti také nikdo. Hledáme telefonní číslo na
lodním lístku a snažíme se dovolat Falymu, pak ještě do
kanceláře El Condor. Nedaří se spojení. Zjišťuji, že je to
proto, že v jednu v noci skončila platnost místní, měsíční
SIM karty. To je přesně to, co v takovou chvíli potřebujeme!
Marťa se začíná
aktivizovat do módu „krize“. Snaží se dostat z tuktukářů
max informací, ale oni nerozumí anglicky, my francouzsky. Nakonec,
opět rukama a nohama jednomu vysvětlí, že potřebujeme
telefonovat a z jejich mobilu voláme Falyho. Hlasová zpráva je pro
nás zprávou o tom, že v pět hodin zřejmě ještě spí. Jiný
tuktukář se nabízí, že nás odveze domů k muži, který sedí v
kanceláři El Condora, aby nám podal informace k tomu, co se děje.
V tuto dobu v tom nevidím smysl, ale Marťa je přesvědčená, že
je to dobrý nápad. Jedeme asi pět set metrů a zastavujeme před
prkenným domkem. Tuktukář nejprve troubí, Marťa po chvíli už
buší pěstí do dveří. Nic se neděje, nikdo neotvírá, tohle
nám nic nepřinese. Vracíme se zpět do přístavu a horečnatě
dáváme dohromady krizový plán. Musíme sehnat SIM kartu nebo se
někde napíchnout na Wifi, sehnat Falyho, ten jediný je schopen
rychle jednat a zařizovat v místním jazyce, co je potřeba.
Musíme zajít do kanceláře Air Madagaskar, kolem které jsme včera
šli a zjistit, jaké jsou možnosti odletu z ostrova. Už víme, že
v pondělí a v úterý nelétají. Třeba zítra něco poletí, ale
to už máme stejně náš spoj do Evropy pryč a budeme muset dávat
dohromady jiné letecké spojení. Možná doletíme domů o pár dní
později, ale bude nás to stát hodně a hodně peněz. Proto se
také musíme ujistit, kolik vlastně máme na kartách k dispozici a
nechat si z domova něco doplnit. Blíží se šestá a kolem
přístavu se pomalu objevují první lidé. Veškeré obchody se
však probudí až tak v devět hodin. Zkusíme se vrátit do hotelu
Freddy, kvůli Wifi, tam je však mrtvo, nikdo nikde, jen noční
hlídač, který neumí zřejmě ani číst. Ten nám nepomůže.
Bereme si znovu klíče od pokoje, necháváme zde batohy a jdeme
hledat nějaký hotel, kde mají Wifi. Jeden takový nacházíme, ale
nikdo v něm není. Wifi jim ale běží a je zaheslovaná. Když už
chceme odejít, objeví se nějaký zřízenec, který nám stále
chce ukazovat pokoj, než pochopí, že chceme heslo. Cestou
internetového volání pak zajišťujeme převod peněz na naše
karty a opět, jako již mnohokrát nás zachraňuje Luci.
Vracíme se zpět do
přístaviště. Je tam stánek operátora, u kterého můžeme
koupit nebo dobít SIM. Je však zavřený a tak čekáme a čekáme
a čekáme. Opět jsme středem zájmu tuktukářů, když v tom!
Volá Faly! Sám od sebe. Aha, on se na nás dovolá, i když my
nemáme kredit. Martinka mu hned dává základní informace o naší
situaci, že do Mahamba nemáme šanci se dnes dostat a že člověk,
který tam na nás čeká s autem, už musí mít také informaci, že
žádné lodě nevyjedou. Faly navrhuje, ať jedeme jinou společností
na jiné místo na pevnině, že tam našeho řidiče pošle. Dobrý
nápad, jenže žádná jiná společnost tu není a žádná loď
nesmí na oceán. Martinka vrazí telefon prvnímu tuktukáři, aby
to Falymu potvrdil s pozice místního znalce. Další návrh Falyho
tedy zní, dostat se na letiště na ostrově a sehnat soukromé
letadlo. To by tady mělo fungovat a nás to vůbec nenapadlo. Musíme
rychle na letiště! Mezi tuktukáři nastává rozruch, kdo nás tam
poveze, ale jednoznačně bereme toho, co mluvil s Falym, protože
umí malinko anglicky. Sice zrovna někam jel s plným tuktukem
zboží, ale vše hned vykládá, abychom se vešli. Nejdřív musíme
opět do hotelu pro batohy, pak na letiště. Máme novou naději!
Letiště je vzdálené
asi půl hodinky jízdy z přístavu, ale my na něj nedojedeme.
Tuktukář nás přiváží do nejluxusnějšího rezortu na ostrově,
kousek od letiště. Nejprve nechápeme proč, ale záhy zjišťujeme,
že zde organizují soukromé lety a hlavně, na recepci se domluvíme
anglicky. Martinka opět přebírá veškerou iniciativu a vypadá
to, že bychom mohli odletět malým letadélkem do Toamasiny za
15.000,- Kč. Je to dost peněz, ale v téhle situaci je to možnost,
jak nepřijít o letenky do Prahy. Manažerka recepce začíná
shánět pilota a my si můžeme s malou úlevou jít dát kafe do
jejich restaurace. Je osm hodin a mohli bychom být v Toamasině
ještě dříve, než lodí. Martinka nachází stříbrňák,
madagaskarskou minci. Tohle musí přinést štěstí. Moře bouří,
mraky se opět stahují.
Když se vrátíme do
recepce, čekají na nás špatné zprávy. Pilot odmítá letět do
Toamasiny, prý je tam zavřené letiště kvůli cyklónu. Ještě
je varianta, že jiný pilot by nás vzal přímo do Antananariva,
ovšem již za 30.000,- Kč. Začíná přituhovat. Navíc teď není
možné s pilotem mluvit, je někde ve vzduchu a musíme čekat, až
přistane. Mezitím Martinka s manažerkou hledají další možnosti,
projevujeme totiž mdloby nad těmi částkami. Komunikují spolu po
telefonu i s Falym, který už přesouvá našeho řidiče do
Toamasiny, kdybychom tam letěli, ale my už víme, že je tam
zavřené letiště. Když to Faly ověřuje, zjistí, že ve dvě
hodiny by pro nás mohlo přiletět letadlo do Toamasiny, ovšem už
za 36.000,- Kč. Přituhuje víc a víc. Kolem deváté nás
manažerka informuje, že dává dohromady cestující pro soukromý
let do Antananariva, cena už je na 60.000,- Kč. Nemáme však
ztrácet naději, nějak to zařídí.
Vracím se k původní
myšlence, dostat se do pravidelné linky za dva dny do Antananariva
a zorganizovat si let do Evropy odtamtud kamkoli, protože to musím
zvládnout levněji, než za 60.000,- Kč. Jenže zákaz plavby nebo
letů může trvat x dní.
Náhle se rozjasnilo
nebe. Slyším burácení leteckého motoru a skrze stromy vidím
přistávat letadlo. CO?! Manažerka na to reaguje také a okamžitě
zvedá telefon a někam volá. Zřejmě letiště. Něco se děje a
my jsme napnutí jako struny. Manažerka pokládá telefon a říká:
„Kde máte zavazadla?“
„Máme je tady, to
jsou ty dva batohy.“
Manažerka vzrušeně,
ale s úlevou: „Výborně, musíme rychle na letiště, za deset
minut vám to letí!“Martinka skáče radostí po vstupní hale
rezortu, já se ptám za kolik? Manažerka váhá, že snad nejvíc
12.000,- Kč. V tuhle chvíli kalkulačka v hlavě stejně nefunguje,
emoce z nahromaděného stresu vše blokují. Dokonce i štípance od
moskytů přestávají svědit. Nasedáme do tuktuku i s manažerkou,
která jede s námi s tím, že nás do letadla dostane. Letiště je
opravdu kousek, pořád tomu nevěříme, vbíháme do maličké
odbavovací haly, předkládáme pasy, váží nám batohy a pak
sdělují cenu: „4.200,- Kč za oba!“ Zase nemůžeme uvěřit,
jak je tohle možné?
„Máte speciální
cenu za malá zavazadla.“
V tuhle chvíli se chce i
chlapovi brečet vděčností, ale nebrečím, i když Martinka má
také zalité oči. Líbám manažerku ze všech stran, loučíme se
a pelášíme ke kontrole zavazadel. A za chvíli sedíme v malém
tryskovém letadle s dalšími dvaceti cestujícími. Sedadla jako v
první třídě, káva, džus a čipsy zdarma. Co se to stalo? Jak se
to stalo? Ostrovy Ile aux Nattes a Saint Mary se pod námi vzdalují,
mraky se zavírají. Během tři čtvrtě hodiny přistáváme na
letišti v Antananarivu. Místo nejistých patnácti hodin útrpné
přepravy po moři a po zemi jsme za chvilku na letišti. To, že
budeme dvanáct hodin čekat na náš let nám teď připadá velmi
přitažlivé.
Na letišti dobíjím
SIM, dáváme zprávy domů. Řidiči, který pro nás jel do Mahamba
necháváme peníze u Falyho kamaráda na letišti. Můžeme se jít
konečně najíst, vždyť je právě doba oběda.
