Antsirabe

     Přesouváme se z hlavního města, které na nás zapůsobilo chaosem a chudobou, která už se nemá kam skrýt, do Antsirabe, což je 175 km vzdálené město na hlavní trase od severu k jihu. Silnici stavěli Japonci, místní jí tedy říkají Tokio bulevard. Místy by už potřebovala pořádnou údržbu, ale to se samozřejmě neděje. Silnice je přeplněná vším, co se může pohybovat z bodu a do bodu b a cesta nám tak trvá cca šest hodin. Občas někde zastavíme, vyfotíme panoramata, koupíme u silnice kaki, jedno za korunu, s Falym navštívíme dílnu na hliníkové nádobí, vyrábí ho stejně jako před sto lety, sníme místní oběd, rybu s rýží, opět v místě, kam by noha turisty nevkročila, ale za cenu litru mléka u nás. Díky Falymu se dostáváme na místa, která v katalozích cestovních kanceláří nejsou a jsme z toho trochu konsternovaní. Je nám trapné tam fotit a někde bych zase foťák radši ani neukazoval.

     Největším paradoxem je ten kontrast mezi chudobou a bohatstvím. Jakmile vstoupíme do hotelu, který je vždy střežen ochrankou, jsme v jiném světě. Zatím využíváme ubytování kolem 500,- Kč na noc za pokoj a vždy je to čisté, kulturní a ve všech směrech dostačující.

Večer do hotelu Antsirabe přijíždí také autobus se skupinou Slováků, kterou provází Richard, lékař vystudovaný v Praze. Jako lékař se neživí, protože na Madagaskaru je prý plat lékaře cca 2000,- Kč. I náš průvodce Faly studoval univerzitu a raději se živí v turizmu, neboť dobře placená práce je nedostupná.

     Se Slováky se účastníme uvítacího večera s ochutnávkou místního rumu s medem, zazpíváme si, s Richardem a Falym ladíme program, protože do jednoho národního parku je nebezpečné se vydat, jsou tam hlášena nějaká přepadení a snad to tam řeší armáda. Richard s Martinkou probrali studentská léta na fakultě dětského lékařství UK, předali jsme mu dárek, který jsme pro něho přivezli, čelovku, ze které měl velkou radost a pak za permanentního štěkání místních psů usnuli. Martinka hned, já byl ve tři ráno ještě vzhůru.