Tsaranoro Valley

     Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek. Tak přesně to jsem nedělal, neboť poslední dny byly vyčerpávající, co se zážitků i přesunů týká, že jsem večer padal vysílením a na psaní jsem už neměl dostatek sil. Madagaskar je opravdu každý den jiný, stále překvapující a program nabitý. Z Ranomafany se opět brzy ráno vydáváme na téměř 300 km přesun do oblasti Ranohira, odkud pojedeme 20 km po „tankodromu“ do vzdálené horské oblasti Tsaranoro Valley.

     Vzdálenosti na Madagaskaru nejsou tak úplně určující. Důležitý je čas, za který je možné se do daného cíle dostat. Silnice nejsou až na vyjímky dobré. Často jsou rozbité, plné nečekaných výmolů, jsou úzké a v blízkosti vesnic nebo měst plné lidí, kteří stále pěšky někam cestují. K tomu stáda zebu, kamiony nebo volské povozy. Jízda je na hranici bezpečnosti, ale náš řidič Faly je zkušený a neriskuje. Dosahujeme průměrné rychlosti kolem 50 km za hodinu, na otevřených úsecích, kde je to možné i 90 km za hodinu. Po cestě kupujeme u sinice plody Pokpok, což je podle mě něco jako mochyně. Jsou to oranžové kuličky v suché tobolce a jsou příjemně kyselé. Venkovní teplota je přes 30 stupňů.

     Do údolí Tsaranoro Valley přijíždíme kolem třetí a čeká nás oněch obávaných 20 km po přírodní cestě. Musíme projet několik vesnic a zaplatit průjezd, stejně jako poplatek za vstup do tohoto národního parku. Lidé ve vesnicích žijí v hliněných domcích velmi primitivním způsobem a živí se farmařením. Všude pěstují rýži a zeleninu. Těch 20 km urazíme za 2 hodiny, vytřesení a zaprášení, ale plní dojmů jenom ze samotné cesty.

     Ubytování máme zajištěno v Tsarasoa Campu, což jsou tradiční hlíněné domky ve stráni pod dvěma skalnatými vrcholy. Vybavení je prosté, záchod a sprcha 20 m od domku, zato však pod otevřeným nebem s výhledem na horský masiv. Jsem z cesty hodně unavený, nejraději bych odpočíval, ale z vesnice pod námi je slyšet křik a chvílemi jásot. Je sobota, copak se to tam může dít? Byl bych schopen svou zvědavost potlačit, ale Martinka se chce jít projít. Přemluví mě, a tak se vydáváme do nejbližší vesnice. Aniž bychom to tušili, máme velké štěstí. Právě se tu odehrává na místním palouku s dřevěnými brankami fotbalový zápas „okresního přeboru“. Dnes hrají ženy a dorostenky, a tak je celá vesnice přítomna a navíc, lidé z vesnice soupeřek. Náš příchod samozřejmě vzbudí všeobecnou zvědavost, jací to cizinci se přišli podívat. Chováme se nenápadně, avšak přátelsky, fotím o sto šest a za chvíli je už Marťa v družném rozhovoru s místními fandy. Kolem se začínají rojit všudypřítomné děti a prohlíží si nás. Užíváme si to a shlédneme dva fotbalové zápasy. Děti žebrají bonbóny, ty nemáme, zato sebou vezeme asi třicet kartáčků na zuby s jednorázovými pastami a dvacet hřebínků na vlasy. Marťa pořád říká, že je to blbé, že to nebudeme mít komu dát. Já jsem opačného názoru. Proto jsme na zkoušku dnes vzali asi pět kartáčků a pět hřebínků. Při odchodu z vesnice je rozdáme doprovázejícím dětem. Dávají najevo velkou radost, zejména z kartáčků na zuby, jako by to byla velká vzácnost. Bohužel, na všechny se nedostalo. Asi 100 m za vesnicí nás dobíhají dva kluci a pohybem ruky naznačují čištění zubů. Dnes už nemáme, pantomimou se s nimi dorozumím, že zítra přijdeme, ať nás vyhlíží a přihlásí se nám. V očích mají naději a my radost, že naše dárky jsou užitečné.

     Na ráno máme domluvený trek po okolí, alespoň tak nám to Faly předává. Nemusíme se bát, není to prý nic náročného, žádný claimbing, lezení po skalách. Musíme zase vyrazit brzy, než bude velké teplo. Ráno se tedy nasnídáme a seznamujeme se s naším novým průvodcem. V národních parcích člověk vždy musí mít průvodce. A taky ho musí zaplatit. Tenhle se jmenuje Tuan, jeho skutečné jméno je velmi dlouhé, tak to zkracujeme. Je mu 25 let a hned nám ukazuje na vrcholek blízké hory, že tam dnes budeme mít krásný výhled na celé údolí. Myslel jsem, že mě „vomejou“, navíc na moje prohlášní: „To si snad dělá prdel!“, se jen zazubil a vyrazil, následován gazelou Marťou. Miluji šplhání do kopců, navíc se sklonem 60 stupňů, z kamene na kámen, se spalujícím sluncem v zádech! Martinka si s Tuanem povídá, já se za nimi „tlačím“ s vypětím všech sil. Po cestě narazíme na rodinku lemurů kata s mláďaty, mohu tak pod záminkou vědeckého zájmu alespoň chvíli nabírat dech. Po necelých třech hodinách jsme na vrcholu. Když se po čtvrt hodině rozdýchám a krev mi nateče zpátky do nohou tak musím uznat, že je to krásný pocit, ty panoramata. Mám jen trochu závrať, tak se raději moc nehýbu, co kdyby. Místní ještěrky se nás vůbec nebojí, klidně si nás zblízka prohlíží a já mohu díky fotografování zase získat nějaký čas na obnovu funkčnosti dlouhého svalstva.

Těším se na sestup, to snad zvládnu jako zkušený skialpinista. Ale není to tak jednoduché. Poskakujeme z kamene na kámen jako kamzíci a jediné, co mě udržuje ve čtyřicetistupňovém vedru na živu je příslib přírodního skalního jezírka před koncem cesty, kde se můžeme vykoupat. Když Martinka se zájmem pronásleduje metrového hada, jen to pasivně pozoruji s vědomím, že na Madagaskaru snad žádní jedovatí nejsou. Když se před námi objeví vodní hladina, na nic nečekám, stahuji kalhoty a brod nebrod, ukládám se k celkovému vychlazení organizmu.

     Tak by mohl tento náročný den skončit, ale nás ještě čeká splnění slibu dvěma vesnickým klukům. Po krátkém odpočinku a sprše se vydáváme opět do vesnice a tentokrát bereme pro jistotu všechny kartáčky a hřebínky. Dnes je neděle a fotbal hrají muži. Už při příchodu na kraj vesnice se k nám ti dva kluci hlásí a tak vyndaváme pytlík s kartáčky. V tu chvíli jsem obklopen desítkami natažených rukou dětí i několika dospělých žen a připadám si jako misionář Unicefu. Všichni chtějí, dokonce i dvouletí caparti natahují ručky. Rozdáme vše, chvíli pobudeme a vracíme se zpátky. Musíme se navečeřet a připravit na další ranní přesun.

     Večeři nám místní kuchař v Campu připraví královskou. Opět zebu steak, zeleninový salát a flambovaný banán. To byl steak! Žádná žvýkačka, ale výborně ugrilované, měkoučké masíčko. Talíř po banánu vylizuji, takže se přijde podívat celá kuchyň na mé, takto projevené ocenění.

       Je tma, obloha plná hvězd, uprostřed souhvězdí Orionu. Zalézáme pod moskytiéru a koupajíce se ve vlastním potu upadáme do bezvědomí.