Toamasina

     V odpoledních hodinách vystupujeme z člunu v přístavu v Toamasině. Potřebujeme sehnat tuktuk, najít ve městě kancelář lodní společnosti El Condor, která nás má příští den přepravit na ostrov Saint Mary a dostat se ještě dnes do hotelu Ocean 501. Lístky na loď nám ještě zabukoval Faly, taktéž i hotel, ale musíme lístky na loď ještě zaplatit, aby s námi opravdu počítali. Loď totiž vyjíždí z Mahamba, což je od Toamasiny cca pět hodin jízdy. Naštěstí tato přeprava je již započtena v lodním lístku. Šikovný tuktukář nás rychle dopraví do kanceláře, kde se dozvídáme, že odjezd je v pět ráno a musíme tu být hodinu předem, tzn. už ve čtyři. To miluju. Martinka ještě zvládne na pokladníka zapůsobit tak, že nám rovnou domluví svého kamaráda, který pro nás přijede ráno do hotelu autem. To se hodí, protože ve tři ráno bychom nikoho nesehnali.

     Hotel také nacházíme rychle, je od kanceláře El Condoru asi třicet minut. Stojí na městské pláži, má hezkou zahradní restauraci s výhledem na moře. Vlny jsou trochu větší, přesto se zde koupe a dovádí mnoho místních. Pokoj je opět ve stylu: „postel na hajzlu“, ale je tu klimatizace. Na to přespání to stačí.

     V restauraci si dáme zmrzlinu a pozorujeme moře a hemžení lidí. Najednou se něco děje asi sto metrů od nás. Celá pláž se vylidňuje a všichni spěchají k tomu místu. Pár lidí vbíhá do vln, potápí se a pak už jen bezradně stojí. V těchto zemích obecně lidé neumí plavat a moře si někoho vtáhlo. Dav bezmocně stojí na břehu, o nějaké záchranné službě nebo policii se zde nedá vůbec uvažovat. Po více jak třiceti minutách opět rozruch a lidé se opět zvědavě shlukují. Moře v mohutném příboji vrací zpět tělo asi čtrnáctiletého kluka. Dav běží s utopencem kolem nás, dostávají ho do tuktuku a mizí v ulici vedoucí k hlavní silnici. V tu chvíli si uvědomujeme, jak u nás věci fungují zcela jinak a ještě víc nerozumíme všem těm nespokojencům.

     Večer jdeme raději brzy spát, ale na pokoji je to „Peklo II“. V noci opět víc jak třicet stupňů, klimatizace sice fučí studený vzduch, ale neutěsněný pokoj je stále vyhříván teplem z venku. Spíme ve svém potu, díky klimatizaci studeném. Navíc Martince se ozvaly opět zažívací křeče a ve tři ráno to vypadalo, že záchodoložnici nebudeme moci opustit. Ale je statečná a s pomocí vnitřní dezinfekce a jiných čar a kouzel nakonec ve tři nasedáme.

     Před kanceláří jsme díky nočnímu provozu už v půl čtvrté. Je tu již pár místních cestujících a postupně stále přibývají. Pozorujeme dění na probouzející se ulici, překvapí nás „džogující“ skupinka a snažíme se pochopit systém organizace této přepravy. Ve čtyři už dorazili téměř všichni cestující. I s nákladem. Vypadá to, že se stěhují s veškerým svým majetkem včetně kuřat. Už chápeme, proč je nástup o hodinu dřív. Jsou přistaveny čtyři mikrobusy a začíná nakládání zavazadel, balíků, pytlů a krabic na jejich střechy. Dokonce i motorka se tam vejde. Vše je zabaleno do nepromokavé plachty, omotáno provazy a může se nastupovat. Dle zasedacího pořádku, žádné předbíhání a neukázněnost. Naše jména jsou čtena u třetího mikrobusu, batohy máme v prvním. Snad nám neujedou! To, do čeho nasedáme, nazývám autobusem pro panenky. Velmi malý, stísněný prostor, vše je podřízeno tomu, aby se přepravilo co nejvíce lidí. Nejvíc se to podobá tomu, když se dva statní Evropani chtějí nacpat do autíčka na autodromu na pouti.

     Když konečně ve čtvrt na šest odstartujeme, v mikrobuse tělo na tělo, začíná další fáze cestovatelského utrpení. Jízda na tankodromu. Usnout se nedoporučuje, neb hrozí vymlácení zubů o hlavu cestujícího před námi nebo o vlastní kolena. Pohledy z okna na okolí cesty jsou romantické a exotické, zejména když začne velmi hustě pršet a všechna okna jsou zamlžená, dokonce i to řidičovo. Nic nás ale nezastaví, ani mráz, ani déšť, žádný Taxis ani kus propadlé silnice. Valíme si to kšando péro maximálně čtyřicítkou a před jedenáctou jsme v Mahambu. Přepočítáváme kosti, Martinka má pravděpodobně zastavené všechny tělesné procesy, ale žijeme! A to ještě není všechno!

     Není zde žádný přístav. Jenom taková plážička. Asi sto metrů na moři kotví velká loď. Takový ten velký člun, co má dva trupy a vypadá jako sáňky v létě. Od mikrobusů již běhají nosiči a přenáší všechna zavazadla na dřevěnou bárku na břehu. Je jasné, že tou nakonec pojedeme i my, abychom se dostali na ten velký člun. Když je asi po hodině a půl vše převezeno na loď, přesouvají se cestující. Opět jsou čtena jména, každý dostává záchranou vestu a spořádaně nasedá. Na nás přijde řada v druhé várce a nacházíme si místa v pohodlných sedadlech. Loď se trochu houpe, ale říkám si, že to jsou jen příbojové vlnky, to dám. Na obrazovce běží přivítání pasažérů ve třech jazycích a upozornění, že je za jízdy zakázáno vycházet na palubu. Začíná znovu pršet. Steward rozdává igelitové pytlíky. Zvedáme kotvy a vyplouváme na širé moře. Nevím, jestli je to typem lodi, ty dva trupy, nebo vlnami, ale takovou horskou dráhu jsem ještě nezažil. Loď po vlnách klouzala, nepřítomnost kýlu způsobovala, že nebyly rozráženy. Vznášeli jsme se pět metrů nahoru a dolů, po chvíli to vzdávám a začínám hystericky žvýkat žvýkačku proti nevolnosti, po hodině přidávám druhou, abych udržel obsah žaludku. O procházce po palubě už ani nesním. Lidé kolem statečně blijí do pytlíků, a to zhusta. Jenom Martinka si v klidu čte detektivku ve své elektronické čtečce. Plavba je dlouhá, tři a půl hodiny, ale nakonec se dočkám a bez ztráty květinky vybíhám na přístavní molo na ostrově Saint Mary. Odtud mě nikdo příštích dvanáct dní nedostane.