Ambatolampy

     Zastávku v Ambatolampy volíme proto, že už to bude do Andasibe jenom kousek, asi sto osmdesát kilometrů, a taky proto, že je tu bankomat a potřebujeme doplnit pár milionů madagaskarských ariarů. Čím víc se vzdalujeme od Morondavy, tím víc se mění podnebí. Z oblasti suchého a horkého západu přejíždíme středohoří a klesáme k východní, chladnější části s deštnými pralesy. Stále je na co koukat, lidé tu nosí pestřejší oděvy, nicméně prostý a pro nás těžký život domorodců v odlehlých vesnicích je vidět stále. Jenom ve větších městečkách jsou místo chatrčí lepší domky. Také to vypadá, že kdo nemá domek nalepený na silnici, je out. Silnice je pro všechny hodně důležitá. Slouží místním jako dvorek. Lidé na ní posedávají, pokud je tu trochu stínu nebo naopak, když na ní svítí slunce, suší se zde rýže a oříšky. Prostě se vezme plachta 5x2 metry, rozprostře se na kraji silnice a suší se. Chudší suší bez plachty. Večer se to smete a ráno znovu.

     Krajina je v této oblasti svěží, všude zelené kopce, spousty rýžových polí, na kterých se zrovna sklízí. Lidé nosí klasy rýže svázané do snopů, jinde se s těmito svazky mlátí o velký kámen, aby se zrno uvolnilo. Prostě, pořád je na co koukat.

     Do Ambatolampy přijíždíme již kolem třetí a z místního bankomatu se mi podaří na čtyřikrát vydolovat tři miliony ariarů. Mám nacpané kapsy bankovkami, jako bych vyloupil banku. Raději rychle nasedáme do auta, abychom nebudili zbytečně pozornost. Lidé jsou však milí, necítíme se nijak zvlášť ohrožení. To jenom ve velkých městech jsou protivní žebráci, kteří dokážou být neodbytní stejně, jako někteří prodejci „turistických zbytečností“.

     Faly nám zabukoval nocleh na kraji města, v krásné, koloniální vile s názvem Villa Suzane. Opravdu tu na nás dýchl duch staré koloniální éry, dřevěné vrzající podlahy, staré nástěnné lampy a mosazné lustry. Personál jako vždy domácký a velmi milý. Večerní teplota klesla na krásných dvacetčtyři stupňů a my se po dlouhé době vydatně vyspali.