Národní park Ranomafana

     Velmi nerad ráno brzy vstávám a při cestování se mi zdá, že je to jenom o časném vstávání. Jdeme na takovou menší tůru do národního parku Ranomafana, asi šest km od našeho hotelu. Chceme tam být brzy proto, abychom zažili džungli bez turistů, také zvířata nejsou ještě schovaná před vedrem. 

     V noci byl velmi silný tropický déšť, příroda je krásně svěží, nicméně teplota v sedm hodin ráno je už dvacet pět stupňů a v lese je jako v sauně. Vstupy do parků na Madagaskaru nejsou levné, resp. jsou, ale bez průvodce se tam člověk nedostane, takže cena vzroste o jeho odměnu. Je pravda, že nás vede vždy k místům, kde se zrovna pohybuje nějaká skupinka lemurů a několikrát nás upozornil na flóru či faunu, kterou bychom přehlédli. Díky tomu, kromě pěti druhů lemurů, jsme viděli i nejmenšího chameleona na světě, který žije pouze na Madagaskaru a měří cca tři cm.

     Všechna jména lemurů, kterých je několik desítek druhů, si může pamatovat jen opravdový fajnšmekr. Navíc, mnoho druhů bylo objeveno v neprostupných lesích teprve v posledních desítkách let. V lese jsou zatím nejčastěji vidět Golden bamboo lemur a dál si to každý může vygooglit.

     Z parku se vracíme kolem jedné odpoledne, chvíli si odpočineme a ve dvě jsme s Falym domluveni na návštěvě termálních pramenů, přímo v Ranomafaně, kde je také možné si zaplavat ve venkovním bazénu. V dobách francouzské koloniální éry sem jezdili Francouzi jako do Karlových Varů. Teplota již pěkně vystoupala, bude dobré se v bazénu osvěžit. Je to hezký bazén, takový ten modrý, s čistou vodou. U kraje stojí jen dva běloši, jinak je prázdný. Po chvíli se ještě přidají dva Malgaši. Komentuji bazén, když v tom nás běloši zdraví: „dobrý den!“ Jsme na druhé polokouli, u bazénu, kde nikdo není a potkáme tam Čechy! Frajersky zaujmeme místa tam, kde jsou normálně startovní bloky a do bazénu skočíme šipku, jako Pamela Anderson a Mitch B. v Pobřežní hlídce. Mozek očekává osvěžení ve vodě, na kterou je zvyklý z českých koupališť, tělo zažívá šok. Voda je horká! Ne teplá jako kafe. Horká jako právě rozlévaný čaj!

     Čeští běloši jsou fajn. V této oblasti mají práci na čtvrt roku jako geologové pro italskou firmu, která zde těží drahé kameny. Vysvětlí nám, že bazén je zásoben vodou z vrtu a voda je z hloubky asi dva km, a proto je tak horká. Jo, a ti dva Malgaši je hlídají, aby se jim nic nestalo nebo aby je někdo neunesl.

     Když už jsme se neosvěžili v bazénu, jdeme se podívat na ty termální prameny. Snad to budou pěkné přírodní scenérie. Po několika stech metrech přicházíme k řadě dveří, vypadá to jako venkovní šatny u starých koupališť. Ale nejsou to šatny! Za každými dveřmi je koupelnová vana, do té se napustí ta horká voda a vymrzlý labužník si do ní může lehnout. Nic víc, nic míň! Tuto atrakci máme doma, tak si jí pro dnešek odpouštíme. Vracíme se pěšky do vesnice, projdeme se místním trhem, stále velmi obezřetní, přeci jen je to celé exotické a neznámé.

      Večer se rozhodujeme, že když tu všude honí ty krávy Zebu, mimochodem je to vedle rýže to, co Malgaši nejvíc konzumují, že si k večeři dáme také Zebu. Naše hotelová restaurace je v této oblasti nejvyhlášenější, dle Lonely Planet, objednáme tedy rovnou stejk. Čekáme na něj sice půl hodiny, ale výsledek je omračující. Flákota přes půl talíře, výborně ochucená, voňavá a žvýkavá. Pojídáme přežvýkavce jako přežvýkavci. Ale opravdu moc dobré, vynikající. Na zítřejší čtyřistapadesáti kilometrový přesun jsme dostatečně najedení.