Vlivem mnoha zážitků
a náročných a dlouhých přesunů, vyčerpanosti a zažívacích
obtíží jsem nezapsal celé dva dny naší cesty. Z Ranomafany jsme
se nepřesouvali do Tsaranoro Valley, ale nejprve do Ranohiry. Je to
vesnice na vstupu do významného národního parku. Po celodenní
cestě s malými zastávkami na jídlo či na odpočinek, přijíždíme
před západem slunce k tzv. Oknu Ranohiry. Je to taková díra ve
skále s výhledem na širé, dlouhé lány všude se rozprostírající
savany a skal. Pohled je to úchvatný, zdejší oblast je velmi
skalnatá a skály různých tvarů působí v zapadajícím slunci
magicky.
Ubytováváme se v
hotelu Orchidee v prostorném pokoji hned u bazénu. Určitě se bude
hodit po zítřejším treku po národním parku. Opět se přišel představit místní průvodce, který se nám bude zítra
dopoledne věnovat. Ani si nevzpomínám, zda jsme měli něco k
večeři, jen jsme se prošli kolem hotelu, kde to začínalo žít,
protože teplota poklesla a víc nám naše „bělošské atavizmy“ nedovolily.
Ráno už na nás
průvodce čeká a nejprve musíme do kanceláře kousek od hotelu
zaplatit vstup do parku. Pak naproti přes ulici zaplatit jiný
poplatek a teprve potom můžeme nasednout do našeho terénního
automobilu. V národním parku jsme za půl hodiny a vydáváme se
stoupat mezi skalami na náhorní plošinu, odkud po pár kilometrech
začneme klesat do kaňonu. Teprve tam je snesitelněji, neboť
vzduch je ochlazován říčkou deroucí se mezi kameny. Hned z kraje
nás přivítá samička lemura Sifaky. Jsme tu sami, tak se před
námi předvádí, skáče z větve na větev a v jednu chvíli to
vypadalo, že se bude chtít s Marťou víc kamarádit. Pokračujeme
kaňonem dál a dostáváme se na místo, kde turisté mohou ochutnat
místní kuchyni. Vaří se tu na ohni, jí na kamenných stolech,
nás však zajímá hlavně studená Coca cola, kterou tu místní
hošík prodává z přenosného chladicího boxu. Jdeme dál kolem
říčky, skáčeme po velkých kamenech, prodíráme se vegetací,
až do cíle naší cesty, přírodní, skalní laguny. Zde teprve
můžeme ochladit naše utrápená těla. Tedy moje určitě, Marťa
je pořád nějak vitální. Cesta zpět už není tak náročná,
náš řidič Faly čeká na opačné straně rezervace ve stanovený
čas, a tak se kolem druhé odpoledne v hotelu vrháme do bazénu.
Po krátkém odpočinku
jdeme navštívit místní nemocnici, Marťinka je zvědavá, jak to
tu funguje. Nemocnice vypadá spíš jako marodka někde na
pionýrském táboře. Žádného lékaře jsme zde nezastihli, ale
máme štěstí na jakéhosi ochotného asistenta. On mluví
francouzsky, my anglicky, nakonec zabere „she is a doctor from
Czech.“ Ukáže nám operační sál, kde je ještě krev na zemi
po nedávno proběhlém porodu, je tam pár přístrojů a
sterilizace. Jinak skromné vybavení. Moc nepokecáme, tak se
loučíme a jdeme hledat něco k jídlu.
Nechceme jíst v hotelu,
chceme najít něco, kam chodí místní. Projdeme celou vesnicí,
domorodci nás okukují, moc turistů se tu neprochází. Nakonec
zapadneme do přístřešku, který vypadá čistě a snažíme se
rukama, nohama domluvit. Názvy jídel nám nic neříkají,
ukazujeme, že nechceme rybu. Marťa naznačuje rukama žábry, snad
to pochopili. Asi po čtvrt hodině Martinka dostává něco jako
gulášovou polévku s kousky zebu, já samozřejmě rybu. Asi jsem
dostatečně nepředváděl kapříka. K tomu dostáváme rajčatový
salát. Ten byl výborný, Marti polévka také. Moje ryba byla
trochu „zamrklá“. Martinka mě varovala, ať to nejím, že mi
bude špatně, já jsem jejího varování nedbal. Trochu jsem prostě
ochutnal.
Ještě se projdeme po
trhu kolem silnice, zvědavě se vloudíme do domečku nějaké
křesťanské církve, kde z nás místní farníci mají velkou
radost, faráře nebo kaplana, nevím, museli vzbudit, spal mezi
lavičkami. Opět ničemu nerozumíme, mluví malgašsky, oni
nerozumí tomu, proč jsme přišli, byla to taková komická, leč
oboustranně veselá chvilka.
V areálu hotelu si dáme
kafe a já si všimnu, jak se vyštafírovaný pár Francouzů chystá
opustit bezpečí střeženého prostoru. Dojdou k vstupní bráně
areálu, rozhlédnou se a …, raději zpět do hotelu. Ne, takhle
nebezpečné to tu není.
V noci začínám mít
divné pocity ve střevech.
Žádné komentáře:
Okomentovat