Morondava

     Dalším cílem naší cesty po Madagaskaru je Morondava. Je to místo na západním pobřeží a chceme se tam podívat proto, že je tam alej 800 až 1000 let starých baobabů. Dříve byly součástí pralesa, domorodci postupně vše vykáceli, baobabů se však nedotkli, protože je považovali za posvátné duchy lesa. Tyto stromy jsou obrovské a vypadají, jako by rostly vzhůru nohama. Jejich koruna  je podobná kořenům.

     Musíme se však nejprve vrátit zpátky na sever a pak teprve odbočit na západ, protože jiná silnice tam prostě nevede. Čeká nás tedy asi 400 km do Antsirabe, kde přespíme znovu ve stejnojmenném hotelu a druhý den, brzy ráno, 500 km do Morondavy. Dlouhá cesta. Všude zebu.

     Na Madagaskaru, a asi i v některých afrických zemích, je zebu nejvíc. Kdo nemá zebu, jako by nebyl. Čím víc zebu, tím větší boháč. Zebu se i kradou, jako u nás auta. Zvykem v některých oblastech je, že když chce muž požádat o ruku otce své vyvolené, musí mu dát ukradeného zebu. Ze zebu žije celá rodina, je zdrojem obživy v mnoha směrech. I banky půjčí, pokud je ručeno zebu. Náš řidič Faly nám po cestě vypráví, jak jeho dědeček byl bohatý farmář, který měl celé stádo zebu. Na vlastních pozemcích pěstoval zeleninu, rýži a on jako dítě se svými rodiči k němu jezdili, když byla sezóna polních prací, pomáhat. Vždy bylo plno jídla a měli se dobře. Jednoho dne přišli ozbrojení lidé, Paratrajbové, kočovníci, nomádi, a všechny zebu odvedli. Policie nefunguje ani dnes, natož tehdy, navíc se báli oznámit, kdo to byl, i když to věděli, protože Paratrajbové by je klidně zabili. Dědeček se z toho roznemohl a tak rodina postupně prodávala pozemky, aby měli na léky a lékařskou pomoc. Nakonec jim zůstal jenom malý domek.

     V oblasti Morondavy žije mnoho Paratrajbů. Jsou problém, protože prý klidně někoho zabijí a vězení je pro ně vyznamenáním. Nemusí tam navíc pracovat a mají dostatek jídla. To jsou lepší podmínky, než na svobodě. Skoro jako u nás. Je pravdou, že když projíždíme jejich územím a vidíme muže s oštěpy a některé i se zbraněmi, prý na ochranu stád, nemám dobrý pocit. Navíc, když se stmívá. Do Morondavy totiž přijíždíme po strastiplné cestě za hluboké tmy, v půl sedmé večer. Nikde zde totiž není žádné pouliční osvětlení, sem tam nějaké LED světýlko ze solárního panelu nebo oheň. Silnice je přesto plná lidí, dětí, zebu, psů, slepic, povozů, aut, kamionů, rikš a cyklistů. Docela adrenalin tím projet.

     Faly nám zabukoval solidní hotel za solidní cenu, ale je hned u silnice. Protože v Morondavě budeme dva dny, nelíbí se mi to, co bychom tu ve volném čase dělali? Chci něco klidnějšího a Faly ví o nějakých bungalovech a prý je tam i bazén. Bude to trochu dražší, ale to si po té cestě zasloužíme. Máme štěstí. Dnes je volný levnější bungalov a zítra se musíme přestěhovat do dražšího. Je to místo v zahradě u Mozambického kanálu, africký styl, tropické květiny a kokosové palmy. Smýt ze sebe prach posledních dní a zaplavat si v nočním bazénu pod hvězdami, to už bylo jen takové malé, krásné a příjemné zakončení posledních dvou dní kodrcání.