Malgaši

Tsaranoro Valley

     Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek. Tak přesně to jsem nedělal, neboť poslední dny byly vyčerpávající, co se zážitků i přesunů týká, že jsem večer padal vysílením a na psaní jsem už neměl dostatek sil. Madagaskar je opravdu každý den jiný, stále překvapující a program nabitý. Z Ranomafany se opět brzy ráno vydáváme na téměř 300 km přesun do oblasti Ranohira, odkud pojedeme 20 km po „tankodromu“ do vzdálené horské oblasti Tsaranoro Valley.

     Vzdálenosti na Madagaskaru nejsou tak úplně určující. Důležitý je čas, za který je možné se do daného cíle dostat. Silnice nejsou až na vyjímky dobré. Často jsou rozbité, plné nečekaných výmolů, jsou úzké a v blízkosti vesnic nebo měst plné lidí, kteří stále pěšky někam cestují. K tomu stáda zebu, kamiony nebo volské povozy. Jízda je na hranici bezpečnosti, ale náš řidič Faly je zkušený a neriskuje. Dosahujeme průměrné rychlosti kolem 50 km za hodinu, na otevřených úsecích, kde je to možné i 90 km za hodinu. Po cestě kupujeme u sinice plody Pokpok, což je podle mě něco jako mochyně. Jsou to oranžové kuličky v suché tobolce a jsou příjemně kyselé. Venkovní teplota je přes 30 stupňů.

     Do údolí Tsaranoro Valley přijíždíme kolem třetí a čeká nás oněch obávaných 20 km po přírodní cestě. Musíme projet několik vesnic a zaplatit průjezd, stejně jako poplatek za vstup do tohoto národního parku. Lidé ve vesnicích žijí v hliněných domcích velmi primitivním způsobem a živí se farmařením. Všude pěstují rýži a zeleninu. Těch 20 km urazíme za 2 hodiny, vytřesení a zaprášení, ale plní dojmů jenom ze samotné cesty.

     Ubytování máme zajištěno v Tsarasoa Campu, což jsou tradiční hlíněné domky ve stráni pod dvěma skalnatými vrcholy. Vybavení je prosté, záchod a sprcha 20 m od domku, zato však pod otevřeným nebem s výhledem na horský masiv. Jsem z cesty hodně unavený, nejraději bych odpočíval, ale z vesnice pod námi je slyšet křik a chvílemi jásot. Je sobota, copak se to tam může dít? Byl bych schopen svou zvědavost potlačit, ale Martinka se chce jít projít. Přemluví mě, a tak se vydáváme do nejbližší vesnice. Aniž bychom to tušili, máme velké štěstí. Právě se tu odehrává na místním palouku s dřevěnými brankami fotbalový zápas „okresního přeboru“. Dnes hrají ženy a dorostenky, a tak je celá vesnice přítomna a navíc, lidé z vesnice soupeřek. Náš příchod samozřejmě vzbudí všeobecnou zvědavost, jací to cizinci se přišli podívat. Chováme se nenápadně, avšak přátelsky, fotím o sto šest a za chvíli je už Marťa v družném rozhovoru s místními fandy. Kolem se začínají rojit všudypřítomné děti a prohlíží si nás. Užíváme si to a shlédneme dva fotbalové zápasy. Děti žebrají bonbóny, ty nemáme, zato sebou vezeme asi třicet kartáčků na zuby s jednorázovými pastami a dvacet hřebínků na vlasy. Marťa pořád říká, že je to blbé, že to nebudeme mít komu dát. Já jsem opačného názoru. Proto jsme na zkoušku dnes vzali asi pět kartáčků a pět hřebínků. Při odchodu z vesnice je rozdáme doprovázejícím dětem. Dávají najevo velkou radost, zejména z kartáčků na zuby, jako by to byla velká vzácnost. Bohužel, na všechny se nedostalo. Asi 100 m za vesnicí nás dobíhají dva kluci a pohybem ruky naznačují čištění zubů. Dnes už nemáme, pantomimou se s nimi dorozumím, že zítra přijdeme, ať nás vyhlíží a přihlásí se nám. V očích mají naději a my radost, že naše dárky jsou užitečné.

     Na ráno máme domluvený trek po okolí, alespoň tak nám to Faly předává. Nemusíme se bát, není to prý nic náročného, žádný claimbing, lezení po skalách. Musíme zase vyrazit brzy, než bude velké teplo. Ráno se tedy nasnídáme a seznamujeme se s naším novým průvodcem. V národních parcích člověk vždy musí mít průvodce. A taky ho musí zaplatit. Tenhle se jmenuje Tuan, jeho skutečné jméno je velmi dlouhé, tak to zkracujeme. Je mu 25 let a hned nám ukazuje na vrcholek blízké hory, že tam dnes budeme mít krásný výhled na celé údolí. Myslel jsem, že mě „vomejou“, navíc na moje prohlášní: „To si snad dělá prdel!“, se jen zazubil a vyrazil, následován gazelou Marťou. Miluji šplhání do kopců, navíc se sklonem 60 stupňů, z kamene na kámen, se spalujícím sluncem v zádech! Martinka si s Tuanem povídá, já se za nimi „tlačím“ s vypětím všech sil. Po cestě narazíme na rodinku lemurů kata s mláďaty, mohu tak pod záminkou vědeckého zájmu alespoň chvíli nabírat dech. Po necelých třech hodinách jsme na vrcholu. Když se po čtvrt hodině rozdýchám a krev mi nateče zpátky do nohou tak musím uznat, že je to krásný pocit, ty panoramata. Mám jen trochu závrať, tak se raději moc nehýbu, co kdyby. Místní ještěrky se nás vůbec nebojí, klidně si nás zblízka prohlíží a já mohu díky fotografování zase získat nějaký čas na obnovu funkčnosti dlouhého svalstva.

Těším se na sestup, to snad zvládnu jako zkušený skialpinista. Ale není to tak jednoduché. Poskakujeme z kamene na kámen jako kamzíci a jediné, co mě udržuje ve čtyřicetistupňovém vedru na živu je příslib přírodního skalního jezírka před koncem cesty, kde se můžeme vykoupat. Když Martinka se zájmem pronásleduje metrového hada, jen to pasivně pozoruji s vědomím, že na Madagaskaru snad žádní jedovatí nejsou. Když se před námi objeví vodní hladina, na nic nečekám, stahuji kalhoty a brod nebrod, ukládám se k celkovému vychlazení organizmu.

     Tak by mohl tento náročný den skončit, ale nás ještě čeká splnění slibu dvěma vesnickým klukům. Po krátkém odpočinku a sprše se vydáváme opět do vesnice a tentokrát bereme pro jistotu všechny kartáčky a hřebínky. Dnes je neděle a fotbal hrají muži. Už při příchodu na kraj vesnice se k nám ti dva kluci hlásí a tak vyndaváme pytlík s kartáčky. V tu chvíli jsem obklopen desítkami natažených rukou dětí i několika dospělých žen a připadám si jako misionář Unicefu. Všichni chtějí, dokonce i dvouletí caparti natahují ručky. Rozdáme vše, chvíli pobudeme a vracíme se zpátky. Musíme se navečeřet a připravit na další ranní přesun.

     Večeři nám místní kuchař v Campu připraví královskou. Opět zebu steak, zeleninový salát a flambovaný banán. To byl steak! Žádná žvýkačka, ale výborně ugrilované, měkoučké masíčko. Talíř po banánu vylizuji, takže se přijde podívat celá kuchyň na mé, takto projevené ocenění.

       Je tma, obloha plná hvězd, uprostřed souhvězdí Orionu. Zalézáme pod moskytiéru a koupajíce se ve vlastním potu upadáme do bezvědomí.  

Národní park Ranomafana

     Velmi nerad ráno brzy vstávám a při cestování se mi zdá, že je to jenom o časném vstávání. Jdeme na takovou menší tůru do národního parku Ranomafana, asi šest km od našeho hotelu. Chceme tam být brzy proto, abychom zažili džungli bez turistů, také zvířata nejsou ještě schovaná před vedrem. 

     V noci byl velmi silný tropický déšť, příroda je krásně svěží, nicméně teplota v sedm hodin ráno je už dvacet pět stupňů a v lese je jako v sauně. Vstupy do parků na Madagaskaru nejsou levné, resp. jsou, ale bez průvodce se tam člověk nedostane, takže cena vzroste o jeho odměnu. Je pravda, že nás vede vždy k místům, kde se zrovna pohybuje nějaká skupinka lemurů a několikrát nás upozornil na flóru či faunu, kterou bychom přehlédli. Díky tomu, kromě pěti druhů lemurů, jsme viděli i nejmenšího chameleona na světě, který žije pouze na Madagaskaru a měří cca tři cm.

     Všechna jména lemurů, kterých je několik desítek druhů, si může pamatovat jen opravdový fajnšmekr. Navíc, mnoho druhů bylo objeveno v neprostupných lesích teprve v posledních desítkách let. V lese jsou zatím nejčastěji vidět Golden bamboo lemur a dál si to každý může vygooglit.

     Z parku se vracíme kolem jedné odpoledne, chvíli si odpočineme a ve dvě jsme s Falym domluveni na návštěvě termálních pramenů, přímo v Ranomafaně, kde je také možné si zaplavat ve venkovním bazénu. V dobách francouzské koloniální éry sem jezdili Francouzi jako do Karlových Varů. Teplota již pěkně vystoupala, bude dobré se v bazénu osvěžit. Je to hezký bazén, takový ten modrý, s čistou vodou. U kraje stojí jen dva běloši, jinak je prázdný. Po chvíli se ještě přidají dva Malgaši. Komentuji bazén, když v tom nás běloši zdraví: „dobrý den!“ Jsme na druhé polokouli, u bazénu, kde nikdo není a potkáme tam Čechy! Frajersky zaujmeme místa tam, kde jsou normálně startovní bloky a do bazénu skočíme šipku, jako Pamela Anderson a Mitch B. v Pobřežní hlídce. Mozek očekává osvěžení ve vodě, na kterou je zvyklý z českých koupališť, tělo zažívá šok. Voda je horká! Ne teplá jako kafe. Horká jako právě rozlévaný čaj!

     Čeští běloši jsou fajn. V této oblasti mají práci na čtvrt roku jako geologové pro italskou firmu, která zde těží drahé kameny. Vysvětlí nám, že bazén je zásoben vodou z vrtu a voda je z hloubky asi dva km, a proto je tak horká. Jo, a ti dva Malgaši je hlídají, aby se jim nic nestalo nebo aby je někdo neunesl.

     Když už jsme se neosvěžili v bazénu, jdeme se podívat na ty termální prameny. Snad to budou pěkné přírodní scenérie. Po několika stech metrech přicházíme k řadě dveří, vypadá to jako venkovní šatny u starých koupališť. Ale nejsou to šatny! Za každými dveřmi je koupelnová vana, do té se napustí ta horká voda a vymrzlý labužník si do ní může lehnout. Nic víc, nic míň! Tuto atrakci máme doma, tak si jí pro dnešek odpouštíme. Vracíme se pěšky do vesnice, projdeme se místním trhem, stále velmi obezřetní, přeci jen je to celé exotické a neznámé.

      Večer se rozhodujeme, že když tu všude honí ty krávy Zebu, mimochodem je to vedle rýže to, co Malgaši nejvíc konzumují, že si k večeři dáme také Zebu. Naše hotelová restaurace je v této oblasti nejvyhlášenější, dle Lonely Planet, objednáme tedy rovnou stejk. Čekáme na něj sice půl hodiny, ale výsledek je omračující. Flákota přes půl talíře, výborně ochucená, voňavá a žvýkavá. Pojídáme přežvýkavce jako přežvýkavci. Ale opravdu moc dobré, vynikající. Na zítřejší čtyřistapadesáti kilometrový přesun jsme dostatečně najedení.

Fotoreport