Betania a baobaby

     V bungalovu Chez Magiee v Morondavě jsme se příjemně vyspali, protože jsme měli i klimatizaci, která dokázala chladit asi na 25 stupňů. Ráno po snídani na nás čeká náš průvodce Chulio a přivádí s sebou ještě Edgara. Edgar je místní švihák z rybářské vesnice, kam se chystáme na čumendu. Navíc mluví podstatně lépe anglicky, než Chulio, který toho moc nenamluví. Vydáváme se k Mozambickému kanálu, kde se máme nalodit na člun, který nás převeze na druhou stranu laguny, kde leží rybářská vesnice Betania, což je prý v malgaštině Betlém. Očekáváme nějaký člun s motorem u přístavního mola, ale opět nás Madagaskar překvapuje. V bahně trůní tradiční rybářská piroga, což je asi pětimetrový, úzký člun s vahadlem do strany, aby se na vodě nepřevrátil. Jakpak se tím bahnem dostaneme na vodu? Záď pirogy je na tvrdém podloží, tedy můžeme tudy nastoupit. Když jsme usazeni, čtyři rybáři začnou člun i s námi tlačit na vodu. Po kolena se brodí bahnem a člun se pomalu sune na hladinu. Ještě, že jsme takoví hubeňouři, jinak nevím.

     Ve člunu nás nakonec jede pět. Kormidelník a háček, my dva a Edgar, který nám dává edukaci o mangrovech, lodích kolem a různých stromech na břehu. Dost zbytečné informace pro takové ignoranty, jako jsme my. Nám stačí atmosféra a dojmy, přesto dáváme nepokrytě najevo, jak nás to zajímá, jako bychom byli nějaká přírodovědecká exkurze.

     Asi po půl hodince přirážíme ke břehu na druhé straně kanálu, kde zrovna rybáři vykládají svoje noční úlovky a ženy je hned třídí a na improvizovaném trhu, rozuměj na zemi, v písku na pláži, hned nabízejí k prodeji. Pokračujeme do vesnice a první je nám představena velká rybářská loď, kterou si tu někdo staví již osm let. Dle madagaskarského zvyku „mora mora“, což je něco jako španělské „maňána“, či naše „klídek“, si dotyčný vždy musí vydělat na speciální dřevo, pak ho jede kamsi nakoupit a pak zase kousek lodi přidělá. Tak snad za dalších osm let bude moci spustit loď na vodu.

     Ve vesnici se žije velmi skromně. Dřevěné chatrče, voda se tahá džberem ze studně, ale mají tu vlastní školu, do které nás Edgar vezme a děti nám zazpívají, včetně jejich národní hymny. Dětí je ostatně všude plno a Edgar nám sděluje, že se těší na cizince, že od nich dostávají bonbóny. Tak tedy kupujeme v místním obchůdku, což je jen taková boudička, pytlík bonbónů, ale dáváme to Edgarovi, ať rozdává dle svého uvážení. Legrační bylo, že bonbóny chtějí i dospělé ženy a děti si prý bonbón mezi sebou půjčí. Za chvíli je pytlík prázdný a i my, opět okouzlení místními lidmi, se musíme vydat na zpáteční cestu. Ještě se zastavíme v obydlí Edgarovy sestry, kde chvíli posedíme ve stínu verandy. Je to takový srub z prken, jako chajda na Sázavě, ale hezky, účelně zařízený, no jako chajda na Sázavě.

      Nyní máme do čtyř volno. Pak nás zase vyzvedne Faly a pojedeme se konečně podívat na západ slunce do světoznámé aleje baobabů. Na všech prospektech z Madagaskaru ty baobaby ukazují a je to opravdu nádhera. Magické stromy, stojící tu věky, uchvátí každého. I nás. Vracíme se za tmy, k večeři opět stejk ze zebu. Zkusíme místní rum s limetkami, připravují ho s čímkoli, pokud to zrovna mají a já, mírně opilý, mám jít psát blog. Haha! Radši dnes ne.