Cyklón

     Prší, pořád silněji a silněji. Před pár dny jsem viděl na meteo mapě cyklón kopírující pobřeží Madagaskaru. Je to Kennet, který způsobil mohutné škody v Mozambiku a ovlivňuje počasí v celé oblasti Mozambického kanálu, což je oceán mezi Afrikou a Madagaskarem. Na našem ostrově Ile aux Nattes v noci bičují proudy vody náš bungalow a tak se raději den před odletem stěhujeme na větší ostrov Saint Mary, kde je přístav, abychom měli jistotu, že se dostaneme na loď, kdyby se situace zhoršila. Na cestě potkáme pizzaře od Boba Marleye, který říká blbou angličtinou něco o tom, že velká loď zítra nepojede, kvůli cyklónu, ale počasí je zrovna teď příznivé, tak tomu moc nevěnujeme pozornost. Navíc, když se ubytujeme v hotelu Freddy u přístavu, vidíme připlouvat naší zítřejší loď, která přivezla pasažéry. Jsme v klidu i tehdy, když se večer bavím s majitelem hotelu, samotným Freddym, který mi naznačuje, že je špatné počasí, a že loď asi nepojede. Martinka si v klidu vykládá karty, já na ty indície brzy zapomínám.

     Ráno vstáváme v půl čtvrté, abychom byli dle instrukcí ve čtyři u budky kanceláře El Condor. V noci byl velmi silný vítr a průtrže. V jednu chvíli se vše utišilo, tak z okna pozoruji nebe, které je najednou jako zázrakem čisté a září na něm hvězdy. Náhle nebe protne žhavá čára „padající hvězdy“. „Honem si něco přej!“, bleskne mi hlavou a přeju si, ať se nám podaří se z ostrova dostat v čas a v pořádku, abychom stihli naše letadlo do Evropy. Po vylodění na pevnině před sebou máme ještě asi dvanáct hodin jízdy autem po neudržovaných silnicích, navíc jsou zprávy, že jsou na nich popadané stromy a jsou blokovány kamiony.

     Ve čtyři jsme tedy na místě. Přístavní městečko hluboce spí. Jsme tu první. Po chvíli se objevuje tuktuk a jinak nikdo. Po zkušenostech z Toamasiny je to divné, protože tam už v tuto dobu čekali pasažéři se zavazadly. Během půl hodiny se objeví další tuktukáři a nabízí nám své služby. Když zjistí, že čekáme na loď, říkají: „jděte domů, dnes žádná loď nejede, kvůli cyklónu, zákaz!“ Nechce se nám tomu věřit, ale opravdu žádní cestující tu nejsou. Nikde ani žádná cedule, upozornění, nic, a v budce společnosti také nikdo. Hledáme telefonní číslo na lodním lístku a snažíme se dovolat Falymu, pak ještě do kanceláře El Condor. Nedaří se spojení. Zjišťuji, že je to proto, že v jednu v noci skončila platnost místní, měsíční SIM karty. To je přesně to, co v takovou chvíli potřebujeme!

     Marťa se začíná aktivizovat do módu „krize“. Snaží se dostat z tuktukářů max informací, ale oni nerozumí anglicky, my francouzsky. Nakonec, opět rukama a nohama jednomu vysvětlí, že potřebujeme telefonovat a z jejich mobilu voláme Falyho. Hlasová zpráva je pro nás zprávou o tom, že v pět hodin zřejmě ještě spí. Jiný tuktukář se nabízí, že nás odveze domů k muži, který sedí v kanceláři El Condora, aby nám podal informace k tomu, co se děje. V tuto dobu v tom nevidím smysl, ale Marťa je přesvědčená, že je to dobrý nápad. Jedeme asi pět set metrů a zastavujeme před prkenným domkem. Tuktukář nejprve troubí, Marťa po chvíli už buší pěstí do dveří. Nic se neděje, nikdo neotvírá, tohle nám nic nepřinese. Vracíme se zpět do přístavu a horečnatě dáváme dohromady krizový plán. Musíme sehnat SIM kartu nebo se někde napíchnout na Wifi, sehnat Falyho, ten jediný je schopen rychle jednat a zařizovat v místním jazyce, co je potřeba. Musíme zajít do kanceláře Air Madagaskar, kolem které jsme včera šli a zjistit, jaké jsou možnosti odletu z ostrova. Už víme, že v pondělí a v úterý nelétají. Třeba zítra něco poletí, ale to už máme stejně náš spoj do Evropy pryč a budeme muset dávat dohromady jiné letecké spojení. Možná doletíme domů o pár dní později, ale bude nás to stát hodně a hodně peněz. Proto se také musíme ujistit, kolik vlastně máme na kartách k dispozici a nechat si z domova něco doplnit. Blíží se šestá a kolem přístavu se pomalu objevují první lidé. Veškeré obchody se však probudí až tak v devět hodin. Zkusíme se vrátit do hotelu Freddy, kvůli Wifi, tam je však mrtvo, nikdo nikde, jen noční hlídač, který neumí zřejmě ani číst. Ten nám nepomůže. Bereme si znovu klíče od pokoje, necháváme zde batohy a jdeme hledat nějaký hotel, kde mají Wifi. Jeden takový nacházíme, ale nikdo v něm není. Wifi jim ale běží a je zaheslovaná. Když už chceme odejít, objeví se nějaký zřízenec, který nám stále chce ukazovat pokoj, než pochopí, že chceme heslo. Cestou internetového volání pak zajišťujeme převod peněz na naše karty a opět, jako již mnohokrát nás zachraňuje Luci.

     Vracíme se zpět do přístaviště. Je tam stánek operátora, u kterého můžeme koupit nebo dobít SIM. Je však zavřený a tak čekáme a čekáme a čekáme. Opět jsme středem zájmu tuktukářů, když v tom! Volá Faly! Sám od sebe. Aha, on se na nás dovolá, i když my nemáme kredit. Martinka mu hned dává základní informace o naší situaci, že do Mahamba nemáme šanci se dnes dostat a že člověk, který tam na nás čeká s autem, už musí mít také informaci, že žádné lodě nevyjedou. Faly navrhuje, ať jedeme jinou společností na jiné místo na pevnině, že tam našeho řidiče pošle. Dobrý nápad, jenže žádná jiná společnost tu není a žádná loď nesmí na oceán. Martinka vrazí telefon prvnímu tuktukáři, aby to Falymu potvrdil s pozice místního znalce. Další návrh Falyho tedy zní, dostat se na letiště na ostrově a sehnat soukromé letadlo. To by tady mělo fungovat a nás to vůbec nenapadlo. Musíme rychle na letiště! Mezi tuktukáři nastává rozruch, kdo nás tam poveze, ale jednoznačně bereme toho, co mluvil s Falym, protože umí malinko anglicky. Sice zrovna někam jel s plným tuktukem zboží, ale vše hned vykládá, abychom se vešli. Nejdřív musíme opět do hotelu pro batohy, pak na letiště. Máme novou naději!

     Letiště je vzdálené asi půl hodinky jízdy z přístavu, ale my na něj nedojedeme. Tuktukář nás přiváží do nejluxusnějšího rezortu na ostrově, kousek od letiště. Nejprve nechápeme proč, ale záhy zjišťujeme, že zde organizují soukromé lety a hlavně, na recepci se domluvíme anglicky. Martinka opět přebírá veškerou iniciativu a vypadá to, že bychom mohli odletět malým letadélkem do Toamasiny za 15.000,- Kč. Je to dost peněz, ale v téhle situaci je to možnost, jak nepřijít o letenky do Prahy. Manažerka recepce začíná shánět pilota a my si můžeme s malou úlevou jít dát kafe do jejich restaurace. Je osm hodin a mohli bychom být v Toamasině ještě dříve, než lodí. Martinka nachází stříbrňák, madagaskarskou minci. Tohle musí přinést štěstí. Moře bouří, mraky se opět stahují.

      Když se vrátíme do recepce, čekají na nás špatné zprávy. Pilot odmítá letět do Toamasiny, prý je tam zavřené letiště kvůli cyklónu. Ještě je varianta, že jiný pilot by nás vzal přímo do Antananariva, ovšem již za 30.000,- Kč. Začíná přituhovat. Navíc teď není možné s pilotem mluvit, je někde ve vzduchu a musíme čekat, až přistane. Mezitím Martinka s manažerkou hledají další možnosti, projevujeme totiž mdloby nad těmi částkami. Komunikují spolu po telefonu i s Falym, který už přesouvá našeho řidiče do Toamasiny, kdybychom tam letěli, ale my už víme, že je tam zavřené letiště. Když to Faly ověřuje, zjistí, že ve dvě hodiny by pro nás mohlo přiletět letadlo do Toamasiny, ovšem už za 36.000,- Kč. Přituhuje víc a víc. Kolem deváté nás manažerka informuje, že dává dohromady cestující pro soukromý let do Antananariva, cena už je na 60.000,- Kč. Nemáme však ztrácet naději, nějak to zařídí.

    Vracím se k původní myšlence, dostat se do pravidelné linky za dva dny do Antananariva a zorganizovat si let do Evropy odtamtud kamkoli, protože to musím zvládnout levněji, než za 60.000,- Kč. Jenže zákaz plavby nebo letů může trvat x dní.

Náhle se rozjasnilo nebe. Slyším burácení leteckého motoru a skrze stromy vidím přistávat letadlo. CO?! Manažerka na to reaguje také a okamžitě zvedá telefon a někam volá. Zřejmě letiště. Něco se děje a my jsme napnutí jako struny. Manažerka pokládá telefon a říká: „Kde máte zavazadla?“

„Máme je tady, to jsou ty dva batohy.“

Manažerka vzrušeně, ale s úlevou: „Výborně, musíme rychle na letiště, za deset minut vám to letí!“Martinka skáče radostí po vstupní hale rezortu, já se ptám za kolik? Manažerka váhá, že snad nejvíc 12.000,- Kč. V tuhle chvíli kalkulačka v hlavě stejně nefunguje, emoce z nahromaděného stresu vše blokují. Dokonce i štípance od moskytů přestávají svědit. Nasedáme do tuktuku i s manažerkou, která jede s námi s tím, že nás do letadla dostane. Letiště je opravdu kousek, pořád tomu nevěříme, vbíháme do maličké odbavovací haly, předkládáme pasy, váží nám batohy a pak sdělují cenu: „4.200,- Kč za oba!“ Zase nemůžeme uvěřit, jak je tohle možné?

„Máte speciální cenu za malá zavazadla.“

     V tuhle chvíli se chce i chlapovi brečet vděčností, ale nebrečím, i když Martinka má také zalité oči. Líbám manažerku ze všech stran, loučíme se a pelášíme ke kontrole zavazadel. A za chvíli sedíme v malém tryskovém letadle s dalšími dvaceti cestujícími. Sedadla jako v první třídě, káva, džus a čipsy zdarma. Co se to stalo? Jak se to stalo? Ostrovy Ile aux Nattes a Saint Mary se pod námi vzdalují, mraky se zavírají. Během tři čtvrtě hodiny přistáváme na letišti v Antananarivu. Místo nejistých patnácti hodin útrpné přepravy po moři a po zemi jsme za chvilku na letišti. To, že budeme dvanáct hodin čekat na náš let nám teď připadá velmi přitažlivé.

     Na letišti dobíjím SIM, dáváme zprávy domů. Řidiči, který pro nás jel do Mahamba necháváme peníze u Falyho kamaráda na letišti. Můžeme se jít konečně najíst, vždyť je právě doba oběda.

Ile aux Nattes

     Po zakotvení na ostrově Saint Mary nejprve zajdeme do kanceláře El Condor, což je taková dřevěná budka, kde si hned zabukujeme zpáteční lístek na loď. Poté se přepravíme tuktukem na jižní konec ostrova, kde musíme pirogou překonat úžinu na náš ostrůvek Ile aux Nattes a dostat se k resortu Maningory. Vše klapne na výbornou.

     Moře je tu čisté, nicméně dost zarostlé trávou. Vzhledem k tomu, že máme jako vždy štěstí na vyjímečné počasí, ač by to nikdo nečekal, je období cyklónů. To znamená, že většinou v noci jsou silné lijáky, někdy i bouřky. Když prší ve dne, je to jenom chvilku. Jinak je tropické podnebí. Díky dešťům je zde ale větší množství komárů a písečných mušek, které zanechávají svědivé štípance. Po pár dnech jsme seštípaní jak dalmatíni a tlumíme to antihistaminiky.

     Přesto užíváme tohoto rajského prostředí, vydáme se na průzkum kolem ostrova, obejdeme ho za dopoledne. Objevíme místní bar „U Boba Marleye“, kam chodíme na výbornou zebu pizzu. Ve vesničce nakupujeme v místním krámku vynikající místní rum za pár korun. Potkáváme stále stejné domorodce a už nám to vše přijde zcela normální a běžné. Na jeden den naplánujeme výlet na ostrově Saint Mary. Na jeho východním konci jsou prý krásné pláže a to, čemu tady říkají piscina naturale. Jsou to přírodní bazénky mořské vody ohraničené útesy. Půjčíme si na tuto cestu dlouhou asi šedesát km čtyřkolku a dobře děláme, protože na motorce by se nám ta cesta obtížně zvládala. Piscina je krásné místo, které místní vesničané považují za svaté. Na pláž se dokonce nesmí vstoupit v botách. Využíváme nabídky místní krčmy, kde si za malý peníz objednáme čerstvé langusty a pak už je čas na návrat. Bugynu vracíme už za tmy a díky našemu tuktukáři máme zajištěn i převoz pirogou na náš ostrůvek. Později se totiž ukáže, že po setmění je velmi těžké se dostat loďkou zpět, zvláště, pokud je moře neklidné.

     V oblasti totiž stále trvá cyklónové počasí, a to právě způsobilo to, že jeden ze spolubydlících už se večer nedostal zpět a musel přespat na Saint Mary. I my jsme trochu nervózní a zkracujeme náš pobyt o jeden den, abychom se za světla dostali na velký ostrov, kde je přístav, ze kterého odplouváme ráno v pět hodin. Představa, že v noci řádí cyklón a žádná piroga by nás nepřevezla je děsivá. Raději se na tu poslední noc ubytujeme hned u přístavu.

      Další znepokojivé zprávy přichází od Falyho, který pro nás do Mahamba vyslal svého kamaráda Nirinu, který nás má převézt do hlavního města na letiště. Cyklón řádil i na pevnině a jediná silnice z Mahamba je prý plná popadaných stromů a ucpaná kamiony jedoucími z a do Toamasiny. Na zprůjezdnění silnice se prý pracuje. Vzhledem k tomu, že do Mahamba doplujeme asi kolem deváté, máme dvanáct až třináct hodin na přesun na letiště. Zdá se to hodně, ale vzhledem ke stavu silnic a cyklónu je to tiptop. Připravujeme tedy i jiné varianty návratu domů a počítáme i s tím, že letadlo do Paříže nestihneme. Tedy, to pravé dobrodružství teprve začíná.  

Toamasina

     V odpoledních hodinách vystupujeme z člunu v přístavu v Toamasině. Potřebujeme sehnat tuktuk, najít ve městě kancelář lodní společnosti El Condor, která nás má příští den přepravit na ostrov Saint Mary a dostat se ještě dnes do hotelu Ocean 501. Lístky na loď nám ještě zabukoval Faly, taktéž i hotel, ale musíme lístky na loď ještě zaplatit, aby s námi opravdu počítali. Loď totiž vyjíždí z Mahamba, což je od Toamasiny cca pět hodin jízdy. Naštěstí tato přeprava je již započtena v lodním lístku. Šikovný tuktukář nás rychle dopraví do kanceláře, kde se dozvídáme, že odjezd je v pět ráno a musíme tu být hodinu předem, tzn. už ve čtyři. To miluju. Martinka ještě zvládne na pokladníka zapůsobit tak, že nám rovnou domluví svého kamaráda, který pro nás přijede ráno do hotelu autem. To se hodí, protože ve tři ráno bychom nikoho nesehnali.

     Hotel také nacházíme rychle, je od kanceláře El Condoru asi třicet minut. Stojí na městské pláži, má hezkou zahradní restauraci s výhledem na moře. Vlny jsou trochu větší, přesto se zde koupe a dovádí mnoho místních. Pokoj je opět ve stylu: „postel na hajzlu“, ale je tu klimatizace. Na to přespání to stačí.

     V restauraci si dáme zmrzlinu a pozorujeme moře a hemžení lidí. Najednou se něco děje asi sto metrů od nás. Celá pláž se vylidňuje a všichni spěchají k tomu místu. Pár lidí vbíhá do vln, potápí se a pak už jen bezradně stojí. V těchto zemích obecně lidé neumí plavat a moře si někoho vtáhlo. Dav bezmocně stojí na břehu, o nějaké záchranné službě nebo policii se zde nedá vůbec uvažovat. Po více jak třiceti minutách opět rozruch a lidé se opět zvědavě shlukují. Moře v mohutném příboji vrací zpět tělo asi čtrnáctiletého kluka. Dav běží s utopencem kolem nás, dostávají ho do tuktuku a mizí v ulici vedoucí k hlavní silnici. V tu chvíli si uvědomujeme, jak u nás věci fungují zcela jinak a ještě víc nerozumíme všem těm nespokojencům.

     Večer jdeme raději brzy spát, ale na pokoji je to „Peklo II“. V noci opět víc jak třicet stupňů, klimatizace sice fučí studený vzduch, ale neutěsněný pokoj je stále vyhříván teplem z venku. Spíme ve svém potu, díky klimatizaci studeném. Navíc Martince se ozvaly opět zažívací křeče a ve tři ráno to vypadalo, že záchodoložnici nebudeme moci opustit. Ale je statečná a s pomocí vnitřní dezinfekce a jiných čar a kouzel nakonec ve tři nasedáme.

     Před kanceláří jsme díky nočnímu provozu už v půl čtvrté. Je tu již pár místních cestujících a postupně stále přibývají. Pozorujeme dění na probouzející se ulici, překvapí nás „džogující“ skupinka a snažíme se pochopit systém organizace této přepravy. Ve čtyři už dorazili téměř všichni cestující. I s nákladem. Vypadá to, že se stěhují s veškerým svým majetkem včetně kuřat. Už chápeme, proč je nástup o hodinu dřív. Jsou přistaveny čtyři mikrobusy a začíná nakládání zavazadel, balíků, pytlů a krabic na jejich střechy. Dokonce i motorka se tam vejde. Vše je zabaleno do nepromokavé plachty, omotáno provazy a může se nastupovat. Dle zasedacího pořádku, žádné předbíhání a neukázněnost. Naše jména jsou čtena u třetího mikrobusu, batohy máme v prvním. Snad nám neujedou! To, do čeho nasedáme, nazývám autobusem pro panenky. Velmi malý, stísněný prostor, vše je podřízeno tomu, aby se přepravilo co nejvíce lidí. Nejvíc se to podobá tomu, když se dva statní Evropani chtějí nacpat do autíčka na autodromu na pouti.

     Když konečně ve čtvrt na šest odstartujeme, v mikrobuse tělo na tělo, začíná další fáze cestovatelského utrpení. Jízda na tankodromu. Usnout se nedoporučuje, neb hrozí vymlácení zubů o hlavu cestujícího před námi nebo o vlastní kolena. Pohledy z okna na okolí cesty jsou romantické a exotické, zejména když začne velmi hustě pršet a všechna okna jsou zamlžená, dokonce i to řidičovo. Nic nás ale nezastaví, ani mráz, ani déšť, žádný Taxis ani kus propadlé silnice. Valíme si to kšando péro maximálně čtyřicítkou a před jedenáctou jsme v Mahambu. Přepočítáváme kosti, Martinka má pravděpodobně zastavené všechny tělesné procesy, ale žijeme! A to ještě není všechno!

     Není zde žádný přístav. Jenom taková plážička. Asi sto metrů na moři kotví velká loď. Takový ten velký člun, co má dva trupy a vypadá jako sáňky v létě. Od mikrobusů již běhají nosiči a přenáší všechna zavazadla na dřevěnou bárku na břehu. Je jasné, že tou nakonec pojedeme i my, abychom se dostali na ten velký člun. Když je asi po hodině a půl vše převezeno na loď, přesouvají se cestující. Opět jsou čtena jména, každý dostává záchranou vestu a spořádaně nasedá. Na nás přijde řada v druhé várce a nacházíme si místa v pohodlných sedadlech. Loď se trochu houpe, ale říkám si, že to jsou jen příbojové vlnky, to dám. Na obrazovce běží přivítání pasažérů ve třech jazycích a upozornění, že je za jízdy zakázáno vycházet na palubu. Začíná znovu pršet. Steward rozdává igelitové pytlíky. Zvedáme kotvy a vyplouváme na širé moře. Nevím, jestli je to typem lodi, ty dva trupy, nebo vlnami, ale takovou horskou dráhu jsem ještě nezažil. Loď po vlnách klouzala, nepřítomnost kýlu způsobovala, že nebyly rozráženy. Vznášeli jsme se pět metrů nahoru a dolů, po chvíli to vzdávám a začínám hystericky žvýkat žvýkačku proti nevolnosti, po hodině přidávám druhou, abych udržel obsah žaludku. O procházce po palubě už ani nesním. Lidé kolem statečně blijí do pytlíků, a to zhusta. Jenom Martinka si v klidu čte detektivku ve své elektronické čtečce. Plavba je dlouhá, tři a půl hodiny, ale nakonec se dočkám a bez ztráty květinky vybíhám na přístavní molo na ostrově Saint Mary. Odtud mě nikdo příštích dvanáct dní nedostane.

Ajajové

     Akanin'ny nofy je několik bungalovů na břehu jezera s průzračnou a teplou vodou. Nad hladinu se kloní kokosové palmy a pláže jsou bělostné. Nikde nikdo, jenom občas projde nějaký domorodec z jedné vzdálené vesnice do druhé vzdálené vesnice. Je tu vše, co by člověk mohl očekávat u moře, jen ta voda je sladká.

     Na dnešní večer si dojednáváme návštěvu ostrůvku s lemury Ajaj a po setmění opravdu přijíždí motorový člun, který nás pod hvězdně rozsvícenou oblohou odváží do tmy. Asi po třiceti minutách kotvíme a spolu s námi větší člun, který přiváží další turisty z resortu Palmárium. Vzduch je stále horký a vlhký, prosycený pryskyřicí s cizokrajných dřevin. Od průvodce dostáváme krátkou přednášku, jak se na ostrově chovat, kolik tam žije skupin lemurů a jak se o ně starají. Pokud budeme chtít tyto noční tvory fotit, není to problém, posvítí nám na ně. Očekávám nějakou noční tůru, ale jsem mile překvapen. Asi po dvou stech metrech do středu ostrova, kdy procházíme džunglí za svitu baterek, přicházíme na místo, kam přichází Ajajové na dobroty. Velmi si totiž pochutnávají na kokosových ořeších. Mají dokonce uzpůsobený prostřední prst, je obzvlášť dlouhý, kterým i malou škvírou v ořechu dokáží vydlabávat jeho obsah. Navíc průvodce rozmazává zralý banán na kmeny stromů a první lemuři se odvažují sestoupit z výšin korun stromů přímo před nás. A světlo z LED lampy jim vůbec nevadí, takže se fotí a filmuje o sto šest.

     Když se dostatečně nabažíme, vracíme se zpět a čeká na nás další překvapení. V našem resortu řádí tlupa lemurů hnědých. A to ještě není všechno! Jeden z nich je ochočený tak, že nám skáče po stole, po hlavě, líže cukr z cukřenky, pije vodu z vázy na stole, prostě je to mazlík. Martinka si ho okamžitě zamiluje a řekl, bych, že on její lásku opětuje. Jméno má vznešené – Princi.

Na druhý den máme naplánovanou prohlídku resortu Palmárium. V jeho areálu je udržovaný park, resp. sekundární džungle s rostlinami a stromy Madagaskaru. Je tu možné vidět kakaovník nebo vanilku. Co je ale pro nás největší lákadlo, to jsou lemuři. Je jich tu v korunách stromů opravdu hodně a dohromady asi šest druhů. Na lidi jsou opět zvyklí, takže bezprostřední kontakt je na každém kroku.

     Odpoledne trávíme koupáním a mácháním propocených triček, tak jak to tu dělají místní. Žádné prací prostředky nejsou potřeba, protože voda v jezeře je velmi měkká.

     Večer je opět ve středu našeho zájmu Princi, ale přichází ještě jedno překvapení. Obsluha nám přináší ukázat samičku trpasličího lemura s vykulenýma, černýma očima. A ještě dvě mláďata! Tak takové setkání jsme nečekali.

     I toto krásné místo s pohostinnými lidmi a roztomilými lemury musíme další den po snídani opustit. Rudolfo nás odveze dál po jezeře a kanálech do tři až čtyři hodiny vzdálené Toamasiny nebo je také uváděna jako Tamatave. A čím víc se blížíme k tomuto velkému, přístavnímu městu, tím víc se ztrácí rajská, nedotčená příroda a voda se zakaluje. Lidé na břehu jsou ale pořád milí a děti stále pokřikují: „Bonjour!“

Cesta do Manambato a Akanin'ny nofy

    Náš luxusní resort Feon'ny ala na  kraji deštného lesa  opouštíme v klidu  po 9:00 hodině ranní,  neboť před sebou máme asi jen tři hodiny jízdy. Je to naše poslední jízda s naším řidičem Falym. Opravdu jsme měli velké štěstí na tohoto průvodce, který byl celou dobu příjemným a nevtíravým společníkem. Jako řidič jezdil velmi bezpečně i na dlouhých vzdálenostech a vždy pro nás zařídil vše, co bylo potřeba.

      Nyní se tedy přesouváme do destinace Manambato.  Mám představu, že se jedná o nějaké větší městečko. Opak je pravdou. Posledních 7  km jedeme opět po nezpevněné cestě, kdy i náš terénní vůz má problémy. Sem, tam je kolem cesty nějaká dřevěná chatrč v houštinách a jak se dozvídáme, tak toto je Manambato.  Zde si nás na břehu jezera Pangalane chanel má převzít Rudolfo, který nás má motorovým člunem přepravit po kanálech a jezerech do  našeho dalšího cíle. Rudolfo již na nás čeká se svým 12m dlouhým člunem, který je naštěstí zastřešen, což je při zdejším ostrém slunci velká výhoda. Ještě než se rozloučíme s Falym,  máme na člunu krátký briefing ohledně  ceny za přepravu a dalších instrukcí, kdy nás opustí i Rudolfo.  Vše je dojednáno, Martinka si vše pečlivě zaznamenala, loučíme se a vyrážíme na tříhodinovou plavbu do našeho příbytku na břehu třetího  jezera, kde se nachází i  luxusní resort Palmarium,  kde chceme navštívit  jejich soukromý ostrov, na kterém jsou k vidění vzácní  noční lemuři Ajaj.  Ve volné přírodě je téměř nemožné je spatřit, zde jsou však pravidelně v noci krmeni na  stejném místě a je tak možné je tu spatřit.  Jméno Ajaj vzniklo prý proto, že vypadají děsivě, mají dlouhé prsty a velké oči. Když se s nimi domorodci v noci setkali, v úleku vykřikli: "ajaj!"

     Plavba po  kanálech a jezerech je opět nezapomenutelný zážitek.  Voda je průzračně čistá  a teplá.  Projíždíme mangrovy, občas míjíme domorodce ve vydlabaných kánojích,  někde si ve vodě hrají děti černé jako bota. Máme pocit, že se plavíme po nějaké řece do samého srdce černé Afriky. Nakonec překonáváme i třetí  velké jezero směrem od Manambata a  zakotvujeme  v místě, kde stojí pár bungalovů. Jmenuje se to tady Akanin'ny nofy. 

Andasibe

     Náš malý cestovní počítač odešel do křemíkového nebe. Již dlouho se zahříval a jednoho rána nešel spustit. Budu se snažit dokončit zápisky do blogu prostřednictvím telefonu. Právě zkouším aplikaci speech to text, která umí přepisovat mluvené slovo. Zatím to vypadá dobře.

      Další cíl naši cesty  je Andasibe. Přijíždíme opět po poledni, máme tedy  čas, ještě před ubytováním,  navštívit malou soukromou rezervaci. Tato malá soukromá rezervace se jmenuje Vakona lemur park.  Je to malý ostrůvek  asi 1 km čtvereční,  na malé řece,  takže lemuři, kteří zde žijí, nemohou utéci. Je tu o ně dobře postaráno, jsou zvyklí na turisty a rádi se nechají krmit banány nebo jiným ovocem. Máme tak možnost být s lemury v bezprostředním kontaktu, to znamená, že nám doslova skáčou po hlavě. Jsou velmi mazání a platí zde heslo: "nemáš banán, nejsem kamarád". Přesto s naším průvodcem objevujeme další skupinky lemurů, které jsme doposud mohli vidět jenom v divoké přírodě. Součástí parku je i krokodýlí farma a říčka,  kde se dvoumetroví krokodýli volně pohybují.

      Po návštěvě parku Vakona  se jedeme ubytovat do docela luxusního resortu, který ale vůbec není drahý. Jsou zde ve třech řadách pěkné bungalovy a příjemná stylová restaurace. Mají zde velký výběr jídel, takže to vypadá, že s plánovanou dietou je utrum. Martinka večeří smaženou rýži a já tradičně steak ze zebu.  Večeři zakončíme místním rumem, který je všude na Madagaskaru velmi levný a servírují ho s různými příchutěmi.

      Naše ubytování je asi kilometr od vstupu do národního  parku,  Kam se druhý den,  brzy ráno,  vydáváme na šestihodinový trek  za volně žijícími lemury.  Musíme mít  opět průvodce,  který je zde potřeba, protože bez něj bychom zde lemury sami těžko hledali. Jakmile jsme vstoupili do rezervace, která je nekonečným deštným pralesem, kolem nás se všude ozývá typický jekot největších lemurů Indri, kteří se právě probouzí. Nakonec, kromě několika druhů, které už jsme viděli, zažijeme setkání i s těmito lemury. 

      Z tohoto národního parku a parku Vakona  jsme  nadšení, protože tolik lemuřích setkání jsme nikde jinde nezažili.

Ambatolampy

     Zastávku v Ambatolampy volíme proto, že už to bude do Andasibe jenom kousek, asi sto osmdesát kilometrů, a taky proto, že je tu bankomat a potřebujeme doplnit pár milionů madagaskarských ariarů. Čím víc se vzdalujeme od Morondavy, tím víc se mění podnebí. Z oblasti suchého a horkého západu přejíždíme středohoří a klesáme k východní, chladnější části s deštnými pralesy. Stále je na co koukat, lidé tu nosí pestřejší oděvy, nicméně prostý a pro nás těžký život domorodců v odlehlých vesnicích je vidět stále. Jenom ve větších městečkách jsou místo chatrčí lepší domky. Také to vypadá, že kdo nemá domek nalepený na silnici, je out. Silnice je pro všechny hodně důležitá. Slouží místním jako dvorek. Lidé na ní posedávají, pokud je tu trochu stínu nebo naopak, když na ní svítí slunce, suší se zde rýže a oříšky. Prostě se vezme plachta 5x2 metry, rozprostře se na kraji silnice a suší se. Chudší suší bez plachty. Večer se to smete a ráno znovu.

     Krajina je v této oblasti svěží, všude zelené kopce, spousty rýžových polí, na kterých se zrovna sklízí. Lidé nosí klasy rýže svázané do snopů, jinde se s těmito svazky mlátí o velký kámen, aby se zrno uvolnilo. Prostě, pořád je na co koukat.

     Do Ambatolampy přijíždíme již kolem třetí a z místního bankomatu se mi podaří na čtyřikrát vydolovat tři miliony ariarů. Mám nacpané kapsy bankovkami, jako bych vyloupil banku. Raději rychle nasedáme do auta, abychom nebudili zbytečně pozornost. Lidé jsou však milí, necítíme se nijak zvlášť ohrožení. To jenom ve velkých městech jsou protivní žebráci, kteří dokážou být neodbytní stejně, jako někteří prodejci „turistických zbytečností“.

     Faly nám zabukoval nocleh na kraji města, v krásné, koloniální vile s názvem Villa Suzane. Opravdu tu na nás dýchl duch staré koloniální éry, dřevěné vrzající podlahy, staré nástěnné lampy a mosazné lustry. Personál jako vždy domácký a velmi milý. Večerní teplota klesla na krásných dvacetčtyři stupňů a my se po dlouhé době vydatně vyspali.