Andasibe

     Náš malý cestovní počítač odešel do křemíkového nebe. Již dlouho se zahříval a jednoho rána nešel spustit. Budu se snažit dokončit zápisky do blogu prostřednictvím telefonu. Právě zkouším aplikaci speech to text, která umí přepisovat mluvené slovo. Zatím to vypadá dobře.

      Další cíl naši cesty  je Andasibe. Přijíždíme opět po poledni, máme tedy  čas, ještě před ubytováním,  navštívit malou soukromou rezervaci. Tato malá soukromá rezervace se jmenuje Vakona lemur park.  Je to malý ostrůvek  asi 1 km čtvereční,  na malé řece,  takže lemuři, kteří zde žijí, nemohou utéci. Je tu o ně dobře postaráno, jsou zvyklí na turisty a rádi se nechají krmit banány nebo jiným ovocem. Máme tak možnost být s lemury v bezprostředním kontaktu, to znamená, že nám doslova skáčou po hlavě. Jsou velmi mazání a platí zde heslo: "nemáš banán, nejsem kamarád". Přesto s naším průvodcem objevujeme další skupinky lemurů, které jsme doposud mohli vidět jenom v divoké přírodě. Součástí parku je i krokodýlí farma a říčka,  kde se dvoumetroví krokodýli volně pohybují.

      Po návštěvě parku Vakona  se jedeme ubytovat do docela luxusního resortu, který ale vůbec není drahý. Jsou zde ve třech řadách pěkné bungalovy a příjemná stylová restaurace. Mají zde velký výběr jídel, takže to vypadá, že s plánovanou dietou je utrum. Martinka večeří smaženou rýži a já tradičně steak ze zebu.  Večeři zakončíme místním rumem, který je všude na Madagaskaru velmi levný a servírují ho s různými příchutěmi.

      Naše ubytování je asi kilometr od vstupu do národního  parku,  Kam se druhý den,  brzy ráno,  vydáváme na šestihodinový trek  za volně žijícími lemury.  Musíme mít  opět průvodce,  který je zde potřeba, protože bez něj bychom zde lemury sami těžko hledali. Jakmile jsme vstoupili do rezervace, která je nekonečným deštným pralesem, kolem nás se všude ozývá typický jekot největších lemurů Indri, kteří se právě probouzí. Nakonec, kromě několika druhů, které už jsme viděli, zažijeme setkání i s těmito lemury. 

      Z tohoto národního parku a parku Vakona  jsme  nadšení, protože tolik lemuřích setkání jsme nikde jinde nezažili.

Ambatolampy

     Zastávku v Ambatolampy volíme proto, že už to bude do Andasibe jenom kousek, asi sto osmdesát kilometrů, a taky proto, že je tu bankomat a potřebujeme doplnit pár milionů madagaskarských ariarů. Čím víc se vzdalujeme od Morondavy, tím víc se mění podnebí. Z oblasti suchého a horkého západu přejíždíme středohoří a klesáme k východní, chladnější části s deštnými pralesy. Stále je na co koukat, lidé tu nosí pestřejší oděvy, nicméně prostý a pro nás těžký život domorodců v odlehlých vesnicích je vidět stále. Jenom ve větších městečkách jsou místo chatrčí lepší domky. Také to vypadá, že kdo nemá domek nalepený na silnici, je out. Silnice je pro všechny hodně důležitá. Slouží místním jako dvorek. Lidé na ní posedávají, pokud je tu trochu stínu nebo naopak, když na ní svítí slunce, suší se zde rýže a oříšky. Prostě se vezme plachta 5x2 metry, rozprostře se na kraji silnice a suší se. Chudší suší bez plachty. Večer se to smete a ráno znovu.

     Krajina je v této oblasti svěží, všude zelené kopce, spousty rýžových polí, na kterých se zrovna sklízí. Lidé nosí klasy rýže svázané do snopů, jinde se s těmito svazky mlátí o velký kámen, aby se zrno uvolnilo. Prostě, pořád je na co koukat.

     Do Ambatolampy přijíždíme již kolem třetí a z místního bankomatu se mi podaří na čtyřikrát vydolovat tři miliony ariarů. Mám nacpané kapsy bankovkami, jako bych vyloupil banku. Raději rychle nasedáme do auta, abychom nebudili zbytečně pozornost. Lidé jsou však milí, necítíme se nijak zvlášť ohrožení. To jenom ve velkých městech jsou protivní žebráci, kteří dokážou být neodbytní stejně, jako někteří prodejci „turistických zbytečností“.

     Faly nám zabukoval nocleh na kraji města, v krásné, koloniální vile s názvem Villa Suzane. Opravdu tu na nás dýchl duch staré koloniální éry, dřevěné vrzající podlahy, staré nástěnné lampy a mosazné lustry. Personál jako vždy domácký a velmi milý. Večerní teplota klesla na krásných dvacetčtyři stupňů a my se po dlouhé době vydatně vyspali.  

Miandrivazo

     Po dlouhé době opět usedám k našemu malému cestovnímu počítači, který s námi projel už kus světa a zkouším si vybavit, jak naše cesta pokračovala. Letos psaní blogu dost zanedbávám, ale je to tím, že cestování po Madagaskaru je asi nejnáročnější. Přesuny jsou dlouhé, silnice v katastrofálním stavu, teploty často ke čtyřiceti stupňům. Tma je už v šest hodin večer a když se zmožený cestovatel dostane konečně do ubytování, pokud je to chudý cestovatel, jen vyjímečně se na pokoji ochladí, protože klimatizace je jen v těch dražších hotelích. Většinou jsme tedy ošlehaní větrem ventilátoru, což je bezva, když z nás kape pot a ventilátor ho na těle ochlazuje. V Miandrivazu, kam jsme se přesunuli z Morondavy, jen abychom tu přespali a nemuseli jet až do noci, jsem si takto uhnal nachlazení.

     Hotel v Miandrivazu se jmenuje Arc en ciel a my jsme ho přejmenovali na Peklo. Nebyl špinavý, byl velmi čistý, ve středu vesnice, žádný problém. Možná tu lepší není. Ale, co je peklo, to je záchod a sprcha oddělená od postelí jenom závěsem. Máme pocit, že je to snad nějaká úchylka Francouzů, protože většina hotýlků jim patří a dost často to takto mají. Je to opravdu cestovatelsky romantické, sdílet se svou drahou polovičkou toaletu, zejména, pokud se objeví střevní problémy. Řekl bych, že je to přímo traumatické, takže to řešíme tak, že jeden z nás opustí pokoj. Nepraktické je to při těch střevních problémech, protože třeba ve čtyři ráno se jít procházet po chodbě je vopruz.

    No nic, Peklo tady tomu říkáme proto, že v pokoji bylo třicet stupňů celou noc, Martinka se kroutila v břišních křečích a aby mě nad ránem nebudila, raději strávila nějaký čas na toaletě na dvorku, což muselo být děsivé, protože tam vydržela i za cenu toho, že vedle ní po zdi lezl deseticentimetrový šváb a ona s jekotem neprobudila celý hotel. Ráno nasazujeme vnitřní dezinfekci a odjíždíme z Pekla na čas, i když to tak pod vlivem událostí vůbec nevypadalo. Čeká nás ještě asi třista kilometrová cesta do Andasibe, ale než tam dojedeme, ještě přespíme v Ambatolampy. Potřebujeme se dostat až na východní pobřeží Madagaskaru, kde chceme navštívit ještě jeden národní park s největšími, volně žjícími lemury Indri.

Betania a baobaby

     V bungalovu Chez Magiee v Morondavě jsme se příjemně vyspali, protože jsme měli i klimatizaci, která dokázala chladit asi na 25 stupňů. Ráno po snídani na nás čeká náš průvodce Chulio a přivádí s sebou ještě Edgara. Edgar je místní švihák z rybářské vesnice, kam se chystáme na čumendu. Navíc mluví podstatně lépe anglicky, než Chulio, který toho moc nenamluví. Vydáváme se k Mozambickému kanálu, kde se máme nalodit na člun, který nás převeze na druhou stranu laguny, kde leží rybářská vesnice Betania, což je prý v malgaštině Betlém. Očekáváme nějaký člun s motorem u přístavního mola, ale opět nás Madagaskar překvapuje. V bahně trůní tradiční rybářská piroga, což je asi pětimetrový, úzký člun s vahadlem do strany, aby se na vodě nepřevrátil. Jakpak se tím bahnem dostaneme na vodu? Záď pirogy je na tvrdém podloží, tedy můžeme tudy nastoupit. Když jsme usazeni, čtyři rybáři začnou člun i s námi tlačit na vodu. Po kolena se brodí bahnem a člun se pomalu sune na hladinu. Ještě, že jsme takoví hubeňouři, jinak nevím.

     Ve člunu nás nakonec jede pět. Kormidelník a háček, my dva a Edgar, který nám dává edukaci o mangrovech, lodích kolem a různých stromech na břehu. Dost zbytečné informace pro takové ignoranty, jako jsme my. Nám stačí atmosféra a dojmy, přesto dáváme nepokrytě najevo, jak nás to zajímá, jako bychom byli nějaká přírodovědecká exkurze.

     Asi po půl hodince přirážíme ke břehu na druhé straně kanálu, kde zrovna rybáři vykládají svoje noční úlovky a ženy je hned třídí a na improvizovaném trhu, rozuměj na zemi, v písku na pláži, hned nabízejí k prodeji. Pokračujeme do vesnice a první je nám představena velká rybářská loď, kterou si tu někdo staví již osm let. Dle madagaskarského zvyku „mora mora“, což je něco jako španělské „maňána“, či naše „klídek“, si dotyčný vždy musí vydělat na speciální dřevo, pak ho jede kamsi nakoupit a pak zase kousek lodi přidělá. Tak snad za dalších osm let bude moci spustit loď na vodu.

     Ve vesnici se žije velmi skromně. Dřevěné chatrče, voda se tahá džberem ze studně, ale mají tu vlastní školu, do které nás Edgar vezme a děti nám zazpívají, včetně jejich národní hymny. Dětí je ostatně všude plno a Edgar nám sděluje, že se těší na cizince, že od nich dostávají bonbóny. Tak tedy kupujeme v místním obchůdku, což je jen taková boudička, pytlík bonbónů, ale dáváme to Edgarovi, ať rozdává dle svého uvážení. Legrační bylo, že bonbóny chtějí i dospělé ženy a děti si prý bonbón mezi sebou půjčí. Za chvíli je pytlík prázdný a i my, opět okouzlení místními lidmi, se musíme vydat na zpáteční cestu. Ještě se zastavíme v obydlí Edgarovy sestry, kde chvíli posedíme ve stínu verandy. Je to takový srub z prken, jako chajda na Sázavě, ale hezky, účelně zařízený, no jako chajda na Sázavě.

      Nyní máme do čtyř volno. Pak nás zase vyzvedne Faly a pojedeme se konečně podívat na západ slunce do světoznámé aleje baobabů. Na všech prospektech z Madagaskaru ty baobaby ukazují a je to opravdu nádhera. Magické stromy, stojící tu věky, uchvátí každého. I nás. Vracíme se za tmy, k večeři opět stejk ze zebu. Zkusíme místní rum s limetkami, připravují ho s čímkoli, pokud to zrovna mají a já, mírně opilý, mám jít psát blog. Haha! Radši dnes ne.

Morondava

     Dalším cílem naší cesty po Madagaskaru je Morondava. Je to místo na západním pobřeží a chceme se tam podívat proto, že je tam alej 800 až 1000 let starých baobabů. Dříve byly součástí pralesa, domorodci postupně vše vykáceli, baobabů se však nedotkli, protože je považovali za posvátné duchy lesa. Tyto stromy jsou obrovské a vypadají, jako by rostly vzhůru nohama. Jejich koruna  je podobná kořenům.

     Musíme se však nejprve vrátit zpátky na sever a pak teprve odbočit na západ, protože jiná silnice tam prostě nevede. Čeká nás tedy asi 400 km do Antsirabe, kde přespíme znovu ve stejnojmenném hotelu a druhý den, brzy ráno, 500 km do Morondavy. Dlouhá cesta. Všude zebu.

     Na Madagaskaru, a asi i v některých afrických zemích, je zebu nejvíc. Kdo nemá zebu, jako by nebyl. Čím víc zebu, tím větší boháč. Zebu se i kradou, jako u nás auta. Zvykem v některých oblastech je, že když chce muž požádat o ruku otce své vyvolené, musí mu dát ukradeného zebu. Ze zebu žije celá rodina, je zdrojem obživy v mnoha směrech. I banky půjčí, pokud je ručeno zebu. Náš řidič Faly nám po cestě vypráví, jak jeho dědeček byl bohatý farmář, který měl celé stádo zebu. Na vlastních pozemcích pěstoval zeleninu, rýži a on jako dítě se svými rodiči k němu jezdili, když byla sezóna polních prací, pomáhat. Vždy bylo plno jídla a měli se dobře. Jednoho dne přišli ozbrojení lidé, Paratrajbové, kočovníci, nomádi, a všechny zebu odvedli. Policie nefunguje ani dnes, natož tehdy, navíc se báli oznámit, kdo to byl, i když to věděli, protože Paratrajbové by je klidně zabili. Dědeček se z toho roznemohl a tak rodina postupně prodávala pozemky, aby měli na léky a lékařskou pomoc. Nakonec jim zůstal jenom malý domek.

     V oblasti Morondavy žije mnoho Paratrajbů. Jsou problém, protože prý klidně někoho zabijí a vězení je pro ně vyznamenáním. Nemusí tam navíc pracovat a mají dostatek jídla. To jsou lepší podmínky, než na svobodě. Skoro jako u nás. Je pravdou, že když projíždíme jejich územím a vidíme muže s oštěpy a některé i se zbraněmi, prý na ochranu stád, nemám dobrý pocit. Navíc, když se stmívá. Do Morondavy totiž přijíždíme po strastiplné cestě za hluboké tmy, v půl sedmé večer. Nikde zde totiž není žádné pouliční osvětlení, sem tam nějaké LED světýlko ze solárního panelu nebo oheň. Silnice je přesto plná lidí, dětí, zebu, psů, slepic, povozů, aut, kamionů, rikš a cyklistů. Docela adrenalin tím projet.

     Faly nám zabukoval solidní hotel za solidní cenu, ale je hned u silnice. Protože v Morondavě budeme dva dny, nelíbí se mi to, co bychom tu ve volném čase dělali? Chci něco klidnějšího a Faly ví o nějakých bungalovech a prý je tam i bazén. Bude to trochu dražší, ale to si po té cestě zasloužíme. Máme štěstí. Dnes je volný levnější bungalov a zítra se musíme přestěhovat do dražšího. Je to místo v zahradě u Mozambického kanálu, africký styl, tropické květiny a kokosové palmy. Smýt ze sebe prach posledních dní a zaplavat si v nočním bazénu pod hvězdami, to už bylo jen takové malé, krásné a příjemné zakončení posledních dvou dní kodrcání.

Ranohira

     Vlivem mnoha zážitků a náročných a dlouhých přesunů, vyčerpanosti a zažívacích obtíží jsem nezapsal celé dva dny naší cesty. Z Ranomafany jsme se nepřesouvali do Tsaranoro Valley, ale nejprve do Ranohiry. Je to vesnice na vstupu do významného národního parku. Po celodenní cestě s malými zastávkami na jídlo či na odpočinek, přijíždíme před západem slunce k tzv. Oknu Ranohiry. Je to taková díra ve skále s výhledem na širé, dlouhé lány všude se rozprostírající savany a skal. Pohled je to úchvatný, zdejší oblast je velmi skalnatá a skály různých tvarů působí v zapadajícím slunci magicky.

     Ubytováváme se v hotelu Orchidee v prostorném pokoji hned u bazénu. Určitě se bude hodit po zítřejším treku po národním parku. Opět se přišel představit místní průvodce, který se nám bude zítra dopoledne věnovat. Ani si nevzpomínám, zda jsme měli něco k večeři, jen jsme se prošli kolem hotelu, kde to začínalo žít, protože teplota poklesla a víc nám naše „bělošské atavizmy“ nedovolily. 

     Ráno už na nás průvodce čeká a nejprve musíme do kanceláře kousek od hotelu zaplatit vstup do parku. Pak naproti přes ulici zaplatit jiný poplatek a teprve potom můžeme nasednout do našeho terénního automobilu. V národním parku jsme za půl hodiny a vydáváme se stoupat mezi skalami na náhorní plošinu, odkud po pár kilometrech začneme klesat do kaňonu. Teprve tam je snesitelněji, neboť vzduch je ochlazován říčkou deroucí se mezi kameny. Hned z kraje nás přivítá samička lemura Sifaky. Jsme tu sami, tak se před námi předvádí, skáče z větve na větev a v jednu chvíli to vypadalo, že se bude chtít s Marťou víc kamarádit. Pokračujeme kaňonem dál a dostáváme se na místo, kde turisté mohou ochutnat místní kuchyni. Vaří se tu na ohni, jí na kamenných stolech, nás však zajímá hlavně studená Coca cola, kterou tu místní hošík prodává z přenosného chladicího boxu. Jdeme dál kolem říčky, skáčeme po velkých kamenech, prodíráme se vegetací, až do cíle naší cesty, přírodní, skalní laguny. Zde teprve můžeme ochladit naše utrápená těla. Tedy moje určitě, Marťa je pořád nějak vitální. Cesta zpět už není tak náročná, náš řidič Faly čeká na opačné straně rezervace ve stanovený čas, a tak se kolem druhé odpoledne v hotelu vrháme do bazénu.

     Po krátkém odpočinku jdeme navštívit místní nemocnici, Marťinka je zvědavá, jak to tu funguje. Nemocnice vypadá spíš jako marodka někde na pionýrském táboře. Žádného lékaře jsme zde nezastihli, ale máme štěstí na jakéhosi ochotného asistenta. On mluví francouzsky, my anglicky, nakonec zabere „she is a doctor from Czech.“ Ukáže nám operační sál, kde je ještě krev na zemi po nedávno proběhlém porodu, je tam pár přístrojů a sterilizace. Jinak skromné vybavení. Moc nepokecáme, tak se loučíme a jdeme hledat něco k jídlu. 

     Nechceme jíst v hotelu, chceme najít něco, kam chodí místní. Projdeme celou vesnicí, domorodci nás okukují, moc turistů se tu neprochází. Nakonec zapadneme do přístřešku, který vypadá čistě a snažíme se rukama, nohama domluvit. Názvy jídel nám nic neříkají, ukazujeme, že nechceme rybu. Marťa naznačuje rukama žábry, snad to pochopili. Asi po čtvrt hodině Martinka dostává něco jako gulášovou polévku s kousky zebu, já samozřejmě rybu. Asi jsem dostatečně nepředváděl kapříka. K tomu dostáváme rajčatový salát. Ten byl výborný, Marti polévka také. Moje ryba byla trochu „zamrklá“. Martinka mě varovala, ať to nejím, že mi bude špatně, já jsem jejího varování nedbal. Trochu jsem prostě ochutnal.

    Ještě se projdeme po trhu kolem silnice, zvědavě se vloudíme do domečku nějaké křesťanské církve, kde z nás místní farníci mají velkou radost, faráře nebo kaplana, nevím, museli vzbudit, spal mezi lavičkami. Opět ničemu nerozumíme, mluví malgašsky, oni nerozumí tomu, proč jsme přišli, byla to taková komická, leč oboustranně veselá chvilka.

     V areálu hotelu si dáme kafe a já si všimnu, jak se vyštafírovaný pár Francouzů chystá opustit bezpečí střeženého prostoru. Dojdou k vstupní bráně areálu, rozhlédnou se a …, raději zpět do hotelu. Ne, takhle nebezpečné to tu není.

      V noci začínám mít divné pocity ve střevech.  

Malgaši